Roland Emmerich byl kdysi dávno braný jako král filmových megalomanů. Kde ostatním stačilo ohrožení města, on šel rovnou po celé planetě, vyhazoval do povětří Bílé domy a venčil Godzilly. Ovšem doba jeho největší slávy byla v devadesátých letech. Pak do hry vstoupil Michael Bay, jenž ho z postu vládce epických kýčařů vytlačil. Bay měl nejen obrovské nestvůry, ale ty jeho se navíc dokázaly proměnit v náklaďák! Tomu se jen tak něco nevyrovná.
Jenže teď Emmerich oprášil svůj největší hit. Dvacet let starý Den nezávislosti. Snímek, který už ve své době působil jako abiturientský sraz těch největších filmových klišé. Člověk skoro cítil, jak se ta klišé radují, že jsou po létech zase všechna pohromadě. Měli jste tam hrdinného prezidenta USA za kniplem stíhačky, šíleného vědce, opilce, který se v pravou chvíli pochlapí a obětuje se, náležitě hnusné emzáky a k tomu výbuchy, destrukci a obří létající talíře. Prostě nebylo možné tenhle film nemilovat.
Den nezávislosti 2: Emerichův návrat na blockbusterovou špičku se vším, co u něj máme rádi - akcí, destrukcí a se spousta úžasných klišé.
— Jiří Pavlovský (@jiripavlovsky) 20. června 2016
A v druhém díle se tahle klišoidní slezina opakuje. Tady už je to zcela jasný záměr - jakoby se Emmerich účastnil nějakého zápisu do Guinnessovky s cílem zjistit, kolik klišé se dá narvat do jednoho dvouhodinového filmu. Máte tam dva rozhádané přátele, pilota bouřícího se proti autoritám, nadrženého komického sidekicka, ještě šílenějšího vědce a samozřejmě sexy Číňanku. Což už není klišé, ale šplhání u filmové velmoci.
Zatímco jednička měla jasný cíl, dvojka se rozložila do několika příběhů, které se samozřejmě na konci protnou, ale klidně by každý z nich mohl fungovat v pohodě jako samostatný film... nebo level počítačové hry. Ať už je to průzkum mimozemského tělesa, ztroskotání uprostřed kosmické lodi nebo jízda školním autobusem skrz válečný svět, klidně by všechno mohlo být o půl hodiny delší a pořád by to bylo zábavné.
Ono by to možná mělo být tak o půl hodinu delší. Hlavně ze začátku jsou dost masivní skoky, které postavy hází z jednoho místa na druhé. Což vzhledem k tomu, že jedno z těch míst je Měsíc, je docela velký skok.
Emmerich přistupoval k postavám podle jednoduchého klíče. Pokud šel od minulého dílu herec spíš do hajzlu (nebo do nezávislých bijáků), vrátil se zpátky. Pokud se proslavil a mohl by chtít víc peněz, stala se mu od jedničky nějaká nehoda a roli přebral jeho syn. Ano, Will Smith se nevrátil, heroickou štafetu přebral potomek (naštěstí nikoliv Smithův skutečný syn, ale někdo, kdo umí aspoň trochu hrát). Jinak jsou všichni zpátky – především Jeff Goldblum, který tu má prostor na vrhání udivených obličejů... nebo otrávených, protože s ním se vrací i jeho otec (s mnohem větší rolí než v jedničce). Větší roli má i Brett Spiner coby doktor Okun. Pokud pamětníci tvrdí, že v jedničce umřel, tak neumřel. Jenom spinkal. A teď se probudil, aby odhalil nejen mimozemská tajemství, ale i svou sexuální orientaci.
Emmerich si uvědomil, že jednička byla tak úspěšná hlavně díky tomu, že nebyla braná tak úplně vážně, takže tady mnohem víc tlačí jak na klišé scény, tak na humor. A samozřejmě na totální přepálenost, kterou jste viděli už v traileru: "Talíř padá do Atlantského oceánu!" "Do jaké části?" "Do celého Atlantského oceánu!"
Což může být i problém. První film balancoval na tenké hranici mezi vážně braným blockbusterem a jeho parodií. Nový útok už tuhle hranici překračuje a všechno přehání tak, až to většinu diváků spíš nudilo. Velikost kosmických lodí, destrukci, sentiment, komické figury i heroismus. Všeho moc škodí, říkají lidé, co se jim Nový útok nelíbil. Zato my, kteří jsme se u něj infantilně bavili, hlásíme – všeho moc je lepší než všeho málo. Tak sem s další porcí!
A druhý důvod, proč se film zase tolik nechytl, je to, že je mnohem víc sci-fi. Jednička byla náš normální svět, na který zaútočili emzáci. Dvojka mohla klidně udělat to samé, ale místo toho tvůrci celkem logicky uznali, že svět, který odolal mimozemské invazi, se nebude vyvíjet stejně jako ten náš. Technika díky průzkumu mimozemských talířů skočila vpřed jako kyberklokan - a tudíž už máme základny na Měsíci a rozhlížíme se ještě dál. O takových věcech jako světový mír ani nemluvím. Nic lidstvo nesjednotí víc než společný nepřítel. A nic neposune pokrok víc než válka.
Tudíž je dvojka mnohem fantastičtější. Nebýt postav, asi by to ani nemusel být stejný film.
Emmerichův druhý Den nezávislosti je to nejdražší béčko, které jste kdy mohli vidět. Je to efektní upomínka na filmy osmdesátých a devadesátých let, kdy byl scénář obvykle něco, co se obvykle psalo během natáčení, pod vlivem kokainu a vodky. V dnešní době realistických a temných blockbusterů je to jako návrat dinosaura... ale to je v pohodě. Emmerich měl dinosaury vždycky rád. Novinka si zaslouží hodnocení 75 %.
