„Ačkoli to zdánlivě nedává smysl, mrtvé celebrity vydělávají často více peněz než za svého života. Jak je to možné? A co z toho vyplývá? Utužuje tenhle absurdní rys šoubyznysu vztahy mezi dědici? A jak vůbec funguje posmrtný marketing?“ Na to se ptá (a taky si hned odpovídá) kolega Luděk Staněk ve svém článku Mrtvá hvězda, dobrá hvězda, který vyšel na čtyřech stránkách v dnešním Reflexu. Luděk problematiku ilustroval na amerických muzikantech od Tupaca přes Elvise a Michaela Jacksona po Prince, já přidávám pár příkladů z nedávných let v literatuře.
Je absurdní domnívat se, že se knižní nakladatelé třesou na smrt nejlepších koní ve své stáji – spisovatel umrlý už jim toho moc nenapíše, mnoho autogramiád neobjezdí a handrkování s dědici autorských práv je jednou z nejnepříjemnějších kratochvílí, jaké lze v knižním byznyse zažít. Jisté ovšem je, že stejně jako vyvolá skokové zvýšení prodejů knižního díla literátovo oficiální ocenění nějakou tou Nobelovkou nebo alespoň Magnesií Literou, i jeho skon zalomcuje čísly.
Když například letos 19. února zemřela jedna z nejjasnějších hvězd literární oblohy, Umberto Eco, začali čtenáři okamžitě nakupovat. „Jeho nejznámějšího románu, Jména růže, se za loňský rok prodalo zhruba 1600 kusů, v dubnu už jsme za letošek počítali 850 prodaných výtisků,“ říká ředitel nakladatelství Argo Milan Gelnar. „Obecně lze říci, že se prodeje těch opravdu známých, kvalitních autorů po jejich smrti meziročně zvýší o desítky procent.“
Pokud jsou tedy jejich knihy na trhu. Protože když nejsou, to teprve nastane rodeo. Loni 25. června se devítileté kóma komiksového kreslíře Káji Saudka přehouplo na špatnou stranu – a jeho stošedesátistránkové Muriel a oranžová smrt, vydané roku 2009 ve značně poddimenzovaném nákladu Albatrosem, se náhle dalo na Aukru prodat za neuvěřitelných 12 000 korun, tedy za čtyřiadvacetinásobek jeho původní ceny.
Není divu, že nakladatel poté, co úmrtí „svého“ autora oficiálně potvrdí tiskovým kancelářím a médiím, nezřídka odchází prohrabat šuplíky, zda by nešel vydat (čti: prodat) nějaký ten manuskript z pozůstalosti. Takto se na trh dostanou podřadná, dříve zamítnutá díla, ale i utajené skvosty: posmrtně vyšel za skvělého ohlasu třeba obsáhlý román 2666 Robeta Bolaña, Pohyblivý svátek Ernesta Hemingwaye nebo Bulgakovova neznámější kniha, Mistr a Markétka.
Naopak žádné převratné pohyby v prodejích nelze očekávat u autorů, kteří již za života psali pro hrstku vyvolených. Román Voliéry Zuzany Brabcové, která za svou předchozí prózu Stropy dokonce získala Literu za prózu a jež zemřela krátce po odevzdání rukopisu Voliér nakladateli, se sice dočká nadšené recenze v Reflexu, ale pro nakladatelství Druhé město to žádný vieweghovský kasovní trhák zaručeně nebude. Na druhou stranu, jak říká Dana Blatná za brněnské nakladatelství Host, „Nejznámější kniha J. Balabána Možná že odcházíme se dobře prodávala i před autorovou smrtí, ale opravdovou ,hvězdouʻ se stal až posmrtně. U knihy Zeptej se táty pak samozřejmě zafungovalo i to, že je to kniha o smrti a vyšla až posmrtně.“
Prózy Zeptej se táty se dodnes prodalo 21 150 výtisků (a dalších 5 000 přičtěme za soubor Romány a novely, v němž je kniha zahrnuta), a souboru Možná že odcházíme je ve třech samostatných vydáních plus v jednom v rámci souboru Povídky prodáno 26 000 kusů. Jak by prodeje vypadaly, kdyby byl ostravský prozaik a překladatel stále naživu, je samozřejmě těžké odhadnout. Ale nějaké ty tisíce by bestsellerům zaručeně ubyly.
Fenomén posmrtného marketingu Mrtvá hvězda, dobrá hvězda najdete v novém tištěném reflexu, který vyšel 2. června.
