Mars byl vždycky průšvih už od pohledu. Není ta planeta náhodou rudá? Na červenou se nejezdí, rudé vlajky nikomu nepřinesly nic dobrého; jasnější by to bylo, snad už jen kdyby na sobě měl Mars napsáno STOP. Ale lidé ne, oni prostě museli vyrazit na červenou (planetu) a teď to mají.
Mají peklo, které se na Marsu otevřelo v roce 1993. Počítačová hra Doom, klenot a v mnohém základní kámen dnešního akčního hráčství, vyprávěla příběh o mariňákovi, který byl na šichtu nudného hlídkování na Marsu odklizen za trest poté, co zaútočil na svého nadřízeného (který nechal pálit do civilistů). Ke smůle našeho hrdiny zrovna v té době otevřely pokusy tamní pobočky společnosti Union Aerospace Corporation jen kousek od Marsu bránu do pekla. Stane se.
Projevilo se to tak, že zatímco na marsovském měsíci Phobos se zhroutila počítačová síť, druhý měsíc Deimos pro jistotu kompletně zmizel – protože se toho času už vznášel nad ohnivými jezery pekla. A bylo na počítačových hráčích, aby se prostříleli skrz Phobos a Deimos do pekla a zpátky.
Od té doby proteklo v pekelných stokách mnoho lávy, počítačoví hráči se prořezali a prostříleli démonickými hordami ve dvou dalších hrách Doom II: Hell on Earth (v němž rohaté bestie zaútočily na Zeměkouli, jak naznačil už závěr prvního dílu) a Doom 3 (kde se to celé začalo dít znovu od začátku v lepší grafice) a pěti spin-offech – a teď je tu nový Doom, který bude uveden na scénu 13. května 2016 a v němž se to všechno semele ještě jednou: čert aby spral vývoj událostí, rebooty vládnou světem a v tomhle případě i peklem.
V rámci předpremiérového rozechvívání očekávání počítačových hráčů se před pár dny na youtubovém kanálu herního serveru GameSpot vyloupl přenos z hraní několika levelů nové hry, která – zdá se – strukturou věrně kopíruje ten úplně první Doom. A naznačuje také to, že když už dnes hry vypadají tak dobře (když jste zabili démona ve starém Doomu, rozpadl se na hromádku pixelů; když ho zabijete dnes, vidíte vlastní ruce, které se mu zaboří do ksichtu a roztrhnou mu lebku), člověk to nebude muset hrát, aby si to pořádně užil.
„Let´s play“ videa, v nichž se můžete dívat, jak hráč mastí počítačovou hru od začátku do konce (a jejichž prospěšnost pro herní průmysl je přinejmenším sporná), jsou žádaným artiklem a z toho, co je k vidění ve zmíněné přehrávce pro GameSpot, se dá usoudit, že Doom bude „na kukačku“ celkem kvalitní akční podívaná. Možná to půjde pokořit na jeden zátah, přece jenom bude ale výhodnější sledovat to jako seriál. Na rozdíl od takového Hardcore Henryho, což je film braný taktéž z úhlu pohledu hrdiny, je Doom (za jehož příběhem stojí autor duchařin Graham Joyce) trochu delší: jeho herní stopáž má činit třináct hodin. Rozdělte to po hodinách a máte třináctidílný akční sci-fi seriál produkčních hodnot Hry o trůny. S mnohem, mnohem, mnohem víc mrtvolami.
Pro ukázku: první představení hry (i s reakcemi publika) vypadalo takhle:
Nebylo by fajn vidět to takhle v kině?
Nutno podotknout, že jak je sledování let´s play videí pohodlné, neznám případ, kdy by se jim podařilo do divákova srdce zasadit štěp emocionálního jádra hry tak, jak se to daří hrám přímo při hraní. Dva příklady z vlastní zkušenosti (s pár spoilery): jednu z nejpozoruhodnějších příběhových her poslední dekády Last of Us jsem nejdříve sledoval právě takhle, fastforwardoval jsem to jako seriál na různých let´s playích, protože jsem neměl čas to hrát; ale teprve když jsem na to čas už měl, získal jsem k postavám (skrz ty strašné situace, které jsem v jejich kůži prožil) hluboký vztah, který udělal z rozhodnutí, k nimž v závěru hry dojdou, naprosto osobní klín do srdeční pumpy.
To samé se dá říct i o hře Metal Gear Solid V: The Phantom Pain, která se dá na všemožných youtubech také odkoukat od začátku do konce – osobní vztah k jisté pohledné snajperce ve hře ale získáte až poté, co se s ní budete dvě hodiny v kuse nahánět v afghánských zříceninách.
V něčem se ten rozdíl podobá tomu, jestli Hru o trůny čtete, nebo se na ní díváte v televizi – v níž eskapády jejích hrdinů už mnohdy působí spíš jako zrychlený best-of toho, co se na mnohem širším poli událo v knížce. (Teď už je to ale stejně jedno, co seriál předběhl autora).
Doom by nicméně takovými problémy trpět nemusel. Jediný emocionální vztah, který si tam bude člověk vytvářet k postavám kolem sebe, je dilema, jestli jim ustřelit hlavu brokovnicí, rozložit je na prvočinitele kanónem BFG („Big Fucking Gun“), nebo se jim prořezat od hlavy až k patě motorovou pilou. Videoklip od GameSpotu, v němž vývojáři hry prochází nějaké tři její levely (a z industriálního komplexu se přes povrch Marsu dostanou až do doslovného pekelného chřtánu, do nějž proskočí jícnem zetlelé mrtvoly infernálního obra) je solidní návnadou na brutální sci-fi horrorový masakr, který si bude moct publikum užít, aniž by hnulo joystickem.
