Recenzenti milují přirovnávání filmů k počítačovým hrám. Vážně. Jakmile se před námi objeví nějaká střílečka, nastartuje se Pavlovův reflex a už začínáme ťukat do počítače, jak tohle vypadá jako nepovedený level z počítačové hry. U Hardcore Henryho jsme s tímhle bohužel v kýblu. Tenhle snímek nepřipomíná počítačovou hru. To JE počítačová hra, u které se koukáte přes rameno režisérovi, jak tuhle gamesu bravurně smaží – a je to překvapivě zábavné.
Příběh Hardcore Henry je jako něco ze Super Maria. Úkolem znovuoživeného a částečně robotizovaného hrdiny je najít a zachránit princeznu (čili svou manželku). A aby to udělal, musí se dostat do bodu A, tam dostane instrukce, že se má přepravit do bodu B, tam zjistí, že mezitím padouši prchli do bodu C... a tak je to dál, z levelu do levelu, až do konce filmu.
Tak co je na tom zajímavého?
Stejně jako v Mariovi nebo v jakékoliv střílečce není důležitý příběh, ale jednotlivé levely. Ty musí být co nejpestřejší, nejrychlejší a nejzábavnější. Musí se měnit prostředí, ale i to, co děláte – takže se chvíli plížíte, střílíte, jedete, letíte... a zase střílíte.
Pestrost je zárukou úspěchu.
A v případě tohohle filmu pestrost a nápad. Odvážný a šílený nápad.
Filmaři stále hledají ty nejlepší způsoby, jak vtáhnout diváka do děje, jak mu dopřát co nejintenzivnější zážitek. A někdy to udělají prostě tak, že vás vrazí do kůže hlavního hrdiny. Nechají vás sledovat příběh jeho očima.
Což překvapivě není nový vynález. Už v roce 1947 jste se mohli vtělit do Phila Marlowa a celou adaptaci Dámy v jezeře prožít z jeho pohledu. Zajímavý experiment, ale zase tak se neujal. S neviditelným hrdinou (sami sebe jste viděli jen při pohledu do zrcadla) se člověk nemohl dost dobře identifikovat, takže se tenhle fígl objevoval dál ve filmech jen po malých dávkách, aby se brzy přesunul především do hororů, kde jste často mohli mrknout očima psychopatů na jejich oběti – což roku 2012 roztáhli tvůrci snímku Maniak na celý film.
To už ale svět válcovaly počítačové hry a s nimi fenomén FPS. „First Person Shooter“, střílečka braná očima hlavního kydliče. Jednou z prvních opravdu velkých byl Doom – takže není divu, že když se natáčela jeho adaptace, musela tam být aspoň krátká scéna braná subjektivním pohledem. A tahle scéna je asi jediný okamžik, kdy film nestál tak úplně za prd.
Ještě mnohem nadupanější akční scéna se zjevila ve snímku Grimsby (a ne, teď nemyslím scénu točící se kolem sloních pohlavních orgánů), kde jsme mohli sledovat bitku očima Marka Stronga. Ovšem to není nic proti Hardcore Henrymu. Je to první celovečerní akční biják natočený z pohledu hlavního hrdiny. Subjektivní nátlaková jízda od začátku do konce.
Samozřejmě taková věc nemusí sednout každému.
Pro tento případ jsem připravil malý dotazník:
1) Líbil se vám Crank: Zastav a nepřežiješ? (Pokud se vám líbila i dvojka, zdvojnásobte si celkový počet bodů.)
2) Máte dohrané nové Call of Duty a už netrpělivě očekáváte další díl?
3) Mezi vaše další oblíbené hry patří Half-Life a Mirror´s Edge?
4) Přijde vám, že současné akční filmy jsou až moc poklidné, režijně nudné a zbytečně se zdržují věcmi jako příběh či psychologie?
5) Zvládá váš žaludek jízdu na horské dráze, lodi, autě či ruském kole?
6) Váš dealer vám dodal čerstvou porci kokainu a vy teď přemýšlíte, u jakého filmu si ji nejvíc užít?
Pokud jste na většinu otázek řekli ano (pokud se na vás právě lidé kolem otočili, tak jste to „ano“ řekli patrně hodně nahlas... možná byste měli s koksem trochu přibrzdit), tak je Hardcore Henry film přesně pro vás.
Hardcore Henry je zběsilý experiment, který vám hned zpočátku zařve do obličeje, kopne vás do břicha a pak vás za sebou vláčí, přičemž se připitoměle hihňá. Je to šílená jízda, která není ani tak navigována příběhem (ten se po vzoru Harryho Pottera skrývá v kamrlíku pod schody), ale spíš touhou režiséra (a scenáristy v jedné osobě) vyzkoušet, kam až se dá s tímhle stylem režie dojít. Jako by vždycky napsal jednu akční scénu a pak si řekl: „No dobře, fajn, ale čím by se to dalo ještě překonat?“ Přestřelka, to je jasný, to jde... ale co třeba automobilová honička s výbuchy a přeskakováním mezi vozy? Co rvačka? Běh ulicemi? Šplhání po baráku? Parkour? Souboj s desítkami protivníků?
Na realitu se tu nehraje, tohle je počítačová hra, takže se odevšad řinou davy nepřátel určené k rozstřílení a jinému zmasakrování. Nikdo tuhle herní inspiraci nezastírá, právě naopak. Odkazem na herní klasiky je i to, že hrdina vůbec nemluví – v tomhle případě proto, že mu nestačili opravit hlasivky.
Vzhledem k tomu, že celý film vidíte z hrdiny jen ruce se zbraněmi, potřebovalo to někoho, kdo by vtiskl filmu svůj ksicht. Aspoň nějakého herce. A tím je tady Sharlto Copley (District 9, A-Team, Elysium), který se opravdu vyblbnul. Objevuje se tu ve všech možných přepálených podobách. Ne, nedá se přehlédnout. A to nejen proto, že je to jeden z mála lidí, který nemluví rusky.
Jo, to jsem nějak zapomněl zmínit. Hardcore Henry je film ruský jako pirožek. Stojí za ním Ilja Najšuller, který svým videoklipem Bad Motherfucker natolik zaujal druhého ruského režiséra Timura Bekmambetova (Noční hlídka, Wanted), že mu sehnal peníze, aby něco podobného mohl vyzkoušet v celovečerní podobě.
A tady to máte.
Něco mezi filmem a experimentem. Mezi akčárnou a atrakcí.
Stojí to za vidění? Rozhodně. Bude se vám to líbit? No, to záleží vážně jen na tom, kolik bodů jste získali v našem testu. Pokud méně než dva, tak to radši ani nezkoušejte. I když, kdo ví?
Třeba z vás tenhle film udělá nového člověka. Rozhodně vám dokáže, že ruské filmy už dávno nejsou jen Mrazík.
Česká premiéra: 21. dubna 2016, Bontonfilm
