Na novinářské promítání nových českých filmů nechodím, nejsem z oboru. A když čas od času na „projekci s tribunálem“ přece přijdu, vždycky se pokusím vcítit se do kůže filmového tvůrce – připadal by si tu jako milovnice psů, co se nějakým nedopatřením ocitla v kafilérce.
Na novinářské projekci rozhodně chybí roztomilá dětská nedočkavost, konejšená praženou kukuřicí, jakož i cinefilské okouzlení z magie pohyblivých obrázků. Naopak, nechybí tu hmatatelná kolektivní skepse k čemukoli, co se objeví na plátně.
Než zhasnou v sále, novináři pobaveně čtou promomateriály a kroužkují si sebechvalné věty producenta, s nimiž budou dílo ve své recenzi vzápětí konfrontovat. Pak sáhnou do kabelek (možná to nevíte, ale drtivou většinu kritické filmové obce obstarávají ženy), aby se přesvědčili, že mají náhradní zdroje do speciální baterky přidělané k propisce, jež svítí do bločku, z něhož obyčejně teče krev. Jakmile se během projekce rozsvítí lokální světýlko, nebohý tvůrce by k němu rozhodně spěchat neměl. Vezměte jed na to, že se pod ním rodí jedovatý postřeh, nebo nějaká ironie, která kata napadla při pohledu na plátno.
Jinak je během novinářské projekce atmosféra jako v jakékoli jiné dílně či kanceláři; jsou tu pozdní příchody a předčasné odchody ze scény, píší se SMS, sleduje se Facebook, co uprchlíci, realizují se platby přes internet, jedna paní plete. Za nic z toho ovšem kritici nejsou hodni kritiky. Při porci, jakou musí novinář denně vidět, je to stejné, jako byste neměl pochopení pro šičku, že kecá během směny s kolegyní anebo si přes oběd odskočí na facelift obličeje.
Tentokrát jsem na novinářskou projekci výjimečně přišel, jelikož mi jeden z těch odstřelovačů dlužil větší finanční částku. Ale nelitoval jsem. Jednak jsem z něj peníze pod pohrůžkou, že řeknu, že občas opisuje z Variety, vyrazil, jednak jsem měl možnost zhlédnout dva ukázkové díly thrilleru Mamon. Šest pokračování natočených podle norské předlohy začne od konce října uvádět stanice HBO.
Nic z toho, co jsem o svých kolezích a kamarádech napsal, tentokrát kupodivu neplatilo. Žádné blikání, žádné zářící displeje, žádný pohrdlivý chechot. Naopak, špendlík bys slyšel padnout na podlahu. Znamená to, že se bude chválit? Uvidíme. Já bych chválil. Po dvou dílech Mamonu jsem totiž napnutý, jak se to celé vyvrbí, a to se mi u české detektivky nestalo dlouho.
