Opět pestrá směs: osvědčený melancholik Kurt Wallander vyšetřuje další hnusný zločin, jak mu to jeho stvořitel a krajan, ovšem z potměšilého exilu pod africkým sluncem, Henning Mankell předepisuje, což se dá krásné doplnit blázněním s mladými režiséry, kteří rozhýbali stojaté vody českého divadla. Anebo si přečíst něco méně známého z domácí historie.
Vracíme se do časů, kdy se ještě v Jižní Africe nezatočilo s apartheidem a Nelson Mandela byl krátce venku z vězení. Začínáme ovšem ve Švédsku, kde záhadně zmizí realitní makléřka, vzorná manželka a matka. Věčně posmutnělému Wallanderovi je to hned podezřelé... O Henningu Mankellovi jsme psali už i v této rubrice a další počin, Bílou lvici, tentokrát nezvykle tlustou a s africkými reáliemi, nezbývá než doporučit.
Je to literární hra a taky hra s národními stereotypy. Ani ne tak s historií jako připomínáním toho, zač je toho loket žít v zemi, kde je za hrdinu Švejk nebo Jára Cimrman. Jura Vičík je z jejich rodu: v devatenácti povídkách, pověstech a přípisech nám znovu a znovu uniká, je opětovně definován, rozebírán, přepisován. Nic není úplně reálné, ale přitom to má k realitě často nebezpečně blízko. Název není překlep – Vičík není „nějaký“, prostě jen je moc neurčitý, není „jaký“. A je to celé valašsky. Kovandova kniha sice už kdysi vyšla, není od věci se nad ní při novém vydání pobavit ještě jednou.
Nakladatelství Pražská scéna pokračuje ve své záslužné edici, představující osobnosti české režie. Po několika svazcích, jež se obracely spíše do minulosti (jako byl portrét královéhradeckého Studia Beseda), se nyní vrháme do žhavé současnosti: Petra Tejnorová, Jiří Havelka či duo SKUTR (Lukáš Trpiškovský, Martin Kukučka) vzešli z katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kde dnes všichni také učí, a začali pozvolna přetvářet svět českých kamenných divadel. Jde to cestou pokus-omyl a spíš než poetika je v tom přítomen humor a chuť k experimentování, což se snaží přiblížit i tato kolektivní monografie, vzniklá pod vedením kritičky a dramaturgyně Marty Ljubkové.
