Poslední kniha s jeho jménem na přebalu vyšla loni, v knihkupectvích ji najdete dodnes. Ivan Martin Jirous nepatřil mezi autory, kterým by česká veřejnost trhala ruce při sepsání každé knížky. Pozornost veřejnosti budil spíš Magorův bujarý život než jeho básně. Posledních 40 let by přitom díky své místy neotesané, ale hluboce upřímné lyrice těžko hledal přemožitele i mezi mladšími generacemi českých básníků.
Ivan M. Jirous: Magorova Summa
vydalo: Torst
počet stran: 1184
cena: 599 korun
Ta kniha se jmenuje Magorova mystická růže a pochází z Jirousova samizdatového období. Stejně jako publikace Magor dětem, která je jeho ojedinělým pokusem o psaní básní a pohádek pro děti. Obě díla psal na začátku 80.let, v době, kdy trávil více času ve vězení než na svobodě. Obě vyšla nedávno v reedici, druhou jmenovanou doplňují ilustrace Jirousovy dcery Marty. Dnešní tip ovšem věnujeme Magorově Summě, která celé jeho básnické dílo shrnuje.
V ní naleznete všechny esence potřebné k pochopení života i díla předního českého undergroundového básníka, jenž tenhle týden ve čtvrtek zemřel. Předloni vyšla ve druhém vydání - už v roce 1998 vyhrála anketu Lidových novin o Knihu roku. Oproti první verzi je ale její poslední vydání doplněno o tři sbírky, které Magor napsal právě mezi lety 1998 a 2009: Magorova vanitas, Ubíječ labutí a Rattus norvegicus.
Na těméř 1200 stránkách naleznete 16 původních básnických sbírek Ivana Martina Jirouse, jím samotným publikovaných v letech 1975 - 2007. Jedenáct z nich vyšlo knižně, tři sbírky byly před vydání Summy k mání pouze v samizdatové podobě. A dvě jsou v aktuálním výboru z díla (Magor jej sám zpětně mezi vydáními upravoval) publikovány vůbec poprvé - Magorova děťátka a Wyrdzie Mediocri. "Ve Valdicích se samozřejmě nesměly psát básně, většinu z nich jsem nosil zapsanou jen v paměti," vyprávěl.
Své básně psal Jirous většinou adresně lidem ze svého okolí. I proto jsou tak osobní a on sám se v nich až bezostyšně odhaluje. Magor svým dílem doslova žil, jeho básně nebyla slova marně vystřelená kamsi do větru. Připomínají výzvy, volání o pomoc, ale i tiché modlitby. Nebál se sáhnout až ke svému skutečně jadrnému slovníku, takže se s vydavatelem pak dohadoval, jestli se píše správně "piča" nebo "píča".
Jeho lidový katolicismus nespočíval samosebou v uhlazeném a korektním chování, tudíž nejsou uhlazené a korektní ani jeho básně. Zůstalo v nich ale mnohé z toho, co si v životě zažil. Řečeno je to místy spolu s divokými a téměř neukočírovatelnými emocemi, které k jeho osobnosti odjakživa patřily. Jakoby celým svým básnickým dílem vzkazoval jediné: "Nesoudím lidi podle slov, ale podle skutků."
Ivan Martin Jirous (narozen 23. září 1944 v Humpolci) byl básník, výtvarný kritik a umělecký vedoucí skupiny Plastic People of the Universe. Jméno Magor začal používat v 70. letech, kdy se podílel na organizování českého undergroundu.
Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK, poté pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, jehož vydávání bylo z vyššího rozhodnutí zastaveno. Na přelomu 60. a 70. let se stal teoretikem sdružení umělců Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Živil se jako pomocný dělník a noční hlídač.
V letech 1973 – 74 byl poprvé odsouzen - na 10 měsíců za hospodskou potyčku s majorem StB. Po propuštění se vyžíval v pořádání ilegálních výstav a koncertů. V únoru 1975 napsal text Zpráva o třetím českém hudebním obrození, ještě téhož roku vydal svoji první samizdatovou básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. Krátce poté skončil opět ve vězení právě za své kulturní aktivity. A ani tentokrát nezůstal zticha. Okamžitě po propuštění podepsal Chartu 77. Na svobodě zůstal jen 37 dní, následoval rozsudek za pobuřování a dalších 18 měsíců za mřížemi. Od roku 1979 publikoval pak v samizdatovém časopisu Okno, na podzim 1981 byl ovšem znovu zatčen a odsouzen. Na tři a půl roku ve III, nápravné skupině.
Ve Valdicích napsal Magorovy labutí písně – sbírka získala v roce 1985 Cenu Toma Stoparda. Za soubor dopisů z vězení Magorovy dopisy získal roku 2006 Cenu Jaroslava Seiferta. Poslední zbytek trestu za útok na státní orgán mu 25. listopadu 1989 odpustil prezident republiky.
