Když první menstruace spustí noční můru. Nová Carrie začíná skvěle, končí jako X-Men ze střední
Nový osmidílný seriál Carrie zpočátku zaujme moderním zasazením, přesvědčivým vyprávěním i hlubším rozpracováním postav a jejich motivací.
Postupem času se však silný hororový příběh rozplývá v nadbytečném teenagerském dramatu a vedlejších liniích, čímž trpí jak atmosféra, tak samotná postava Carrie.
Roztažení děje do osmi dílů vede k přehlcenému a chaotickému finále, které upřednostňuje přípravu na případnou další řadu před působivou tečkou.
Carrie má poprvé vlastní seriál a zpočátku vypadá jako přesně ta moderní verze, kterou si Kingova klasika zasloužila. Mladší hrdinka, současná škola a prostor pro ostatní postavy dávají známému příběhu nový život. Pak ale syrový horor ustoupí teenagerskému dramatu a finále se rozpadne do takového zmatku, že už skoro nevíte, na co se díváte.
Carrie White je dospívající dívka, kterou doma vychovává nábožensky fanatická matka. Ve škole ji pak čeká svět, na který ji nikdo nepřipravil. Postupně také zjišťuje, že dokáže silou mysli hýbat věcmi. Carrie ale nikdy nebyla jen horor o telekinezi. Je hlavně o samotě, šikaně, studu a o tom, co se může stát, když ponížení zajde příliš daleko.
Brian De Palma podle knihy Stephena Kinga natočil v roce 1976 ikonický film se Sissy Spacek, další výraznou verzi přidala v roce 2013 Kimberly Peirce s Chloë Grace Moretz. Mike Flanagan, tvůrce Půlnoční mše a režisér několika Kingových adaptací, teď známý příběh poprvé rozepisuje do osmidílného seriálu. Děj přitom zasazuje do současnosti plné mobilů, sociálních sítí a neustálého dohledu.
Nová Carrie (Summer H. Howell) není od první minuty zlomená ani zakřiknutá. Po smrti otce opouští domácí vzdělávání, přichází do školy s akademickým náskokem a opravdu se chce s ostatními bavit. Je chytrá, zvědavá a občas překvapivě odvážná. Howell navíc působí jako skutečná holka, ne jako dospělá herečka převlečená za studentku, takže její nejistota i první střety se spolužáky diváka zasáhnou o něco víc.
Tvůrci také nespěchají rovnou ke slavné scéně ve sprše. Carrie nejprve vyděsí nácvik postupu při střelbě ve škole, postupně ale poznává spolužáky a objevuje svět za dveřmi domu. Když přijde krvácení, není to jen povinně odškrtnutý moment z předlohy, ale vyvrcholení strachů, které se v ní do té doby hromadily. První dva díly jsou kvůli tomu syrové, sevřené a až bolestně uvěřitelné.
Jinak funguje i její matka Margaret White (Samantha Sloyan). Pořád je to náboženská fanatička, která dceru odřízla od světa, přitom je vidět, že ji miluje a po smrti manžela se jí snaží být nablízku. Tahle Margaret je lidštější než ikonická verze Piper Laurie z filmu z roku 1976, občas ale až příliš. Ještě lze pochopit, že ji současnost nutí víc komunikovat s okolím. Mnohem hůř se věří tomu, jak jistě ovládá sociální sítě, živé přenosy a veřejné kampaně.
Kdo je tady vlastně outsider?
Seriál má dost času i na Sue Snell (Siena Agudong), Chris Hargensen (Alison Thornton) a Tommyho Rosse (Joel Oulette). Nejvíc z toho těží Chris. Už to není jen zlá holka, která Carrie bezdůvodně nenávidí. Její rodina se rozpadá, peníze docházejí, budoucnost se hroutí a otec ji naučil, že pravidla platí hlavně pro ostatní. Její vztek tak konečně dostává srozumitelný původ, aniž by ji scénář omlouval.
Čím lépe ale poznáváme všechny kolem Carrie, tím méně osaměle sama působí. V knize a starších filmech je dlouhodobým terčem a pozvání na ples pro ni představuje první krátkou zkušenost s přijetím. V seriálu se jí spolužáci brzy ujmou, většina ji má ráda a Tommyho zájem nevychází jen z lítosti. Je příjemné sledovat Carrie, která dostane šanci zapadnout. Jenže tím mizí krutý kontrast mezi roky naprosté samoty a jediným večerem, kdy uvěří, že by všechno mohlo být jinak.
Seriál začíná koncem. Víme, že se ve škole stala katastrofa, a z výpovědí přeživších a návratů do minulosti postupně zjišťujeme proč. První díl tak chvílemi připomíná true crime dokument, což mu sluší. Kdo Carrie zná, samozřejmě žádné velké překvapení nečeká, ale tenhle způsob vyprávění funguje i bez něj. Navíc dobře navazuje na Kingovu knihu, která děj prokládá novinovými články, svědectvími a odbornými texty.
Když už začne skřípat příběh, obraz pořád drží pohromadě. Je znát rozpočet, krvavé efekty fungují a Summer H. Howell se Samanthou Sloyan zvládnou utáhnout i slabší scény. Nová verze nemusí napodobovat film Briana De Palma a ani by neměla. Ten ale měl výraznou atmosféru a vlastní tvář. Tady je všechno precizní, ale i mnohem zaměnitelnější.
Když se horor změní v teenagerský seriál
Od třetího dílu se tón rychle mění. Přibývají vztahy, problémy učitelů, konflikty rodičů a vedlejší linky, takže Carrie se musí dělit o vlastní příběh. Chvíli sledujeme Gossip Girl, chvíli skupinu mladých lidí se superschopnostmi. Pro mladší publikum, které předchozí verze nezná, to může být přístupnější podívaná. S drsným úvodem už to ale má pramálo společného.
Osm dílů je na tenhle příběh jednoduše moc. Ve čtyřech by pořád zbyl prostor pro postavy i jejich motivace, ale odpadla by velká část školních afér a rodičovských kampaní. Nejvíc je natahování znát ve finále, kde se události na plese, vztah Carrie s Margaret, nové nadbytečné postavy a další odhalení sesypou na jednu hromadu. Některé momenty fungují, dohromady je to ale chaos. Místo silné tečky se otevřou dveře mnohem většímu světu a možné další řadě.
Seriál také Carrie tak dlouho vysvětluje a omlouvá, až oslabí váhu jejich činů. Původní tragédie funguje právě proto, že ji můžeme zároveň litovat i se jí bát. Tady z ní zůstává hlavně sympatická oběť a část odpovědnosti za její činy přesune scénář jinam. Snáz se jí fandí, ale o to méně celý příběh znepokojuje.
Problém není v tom, že se tahle Carrie liší. Je v tom, že nedokáže rozlišit, co má smysl změnit a co měla zachovat.
