Čtyři vdovy stačí, slizoune! Američan uzavíral sňatky v balíčku s životní pojistkou
Americký režisér Chris Smith už pro Netflix natočil true crime dokumenty Kam zmizela Madeleine McCann (2019) či Veganka na útěku (2022), ale i vysoko hodnocený hudební dokument Wham! (2023) nebo vhled do problematiky biohackingu Neumírání: O muži, který chce žít věčně (2025). Koncem září Netflix do své nabídky přidal true crime snímek Vdovec: Dokud nás smrt nerozdělí. Po osvěžujícím měsíčním půstu od Smrti pastorovy ženy jde o další fascinující, strhující a šokující případ – jednodílný devadesátiminutový masopust, ve kterém divák dostane hodně „zábavy“ za málo práce.
Ač jde o portrét sériového vraha, neobsahuje příliš drastických záběrů, tedy relativně třeba k Night Stalkerovi: Honu na sériového vraha (2021) o bestiálním Richardu Ramirezovi nebo Výpovědi Teda Bundyho (2019). Tom Randolph nebyl nekrofil, jeho motivací k vraždám byly peníze. A samozřejmě také, jak to u sociopatů bývá, touha po moci nad obětí. Že se oběť dá charismatickým sociopatem často snadno zmanipulovat, je známá věc, ale Randolph po dekády vodil za nos i celý americký právní systém. A systém se nechával.
Slizká ryba
Maríu Ángeles Molinu z dokumentu Angi: Zločin a lež (2025) autor článku v loňské recenzi nazval dalším ze sociopatů, na které se dobře dívá. Randolph je dalším ze sociopatů, na které se dívá špatně, aniž bychom tedy brali v potaz jeho zločiny. Podobně jako Charles Manson je výřečným mistrem manipulace a oplývá světáckým šarmem, ale sympatický není ani za mák. Přesto mu ženy padaly k nohám a některé už bohužel nevstaly. Dokument začíná, když je 8. května 2008 v Las Vegas zastřelena jeho poslední manželka Sharon. Sledujeme záznam z rekonstrukce, jak se to stalo. Vidíme, jak si ji Randolph užívá.
„Bang, bang!“ imituje entuziasticky výstřely. Je si jistý, že přes svou slizkost opět proklouzne oku zákona, stejně jako se mu to podařilo už několikrát. Tentokrát však potkává Deana O’Kelleyho, svědomitého kriminalistu s o něco vyvinutějším smyslem pro spravedlnost, než je běžné. A investigativního reportéra pořadu Dateline televizní stanice NBC Dana Slepiana. Ten jeho stíhání od zavraždění Sharon až po předloňské uvěznění neúnavně zaznamenává. Dohromady to potrvá dvacet let, takže vznikne materiál, za který by se nemusela stydět ani Helena Třeštíková. Slepian je s O’Kelleym hlavní mluvící hlavou dokumentu, který je do značné míry jeho.
Tarantino od Tarantina
O’Kelley se Randolphovi podívá na zoubek a zjistí, že Sharon byla už jeho šestou manželkou. To by se ještě dalo chápat, ale čtyři z těch šesti byly po smrti. Jedna zemřela na rakovinu, OK, ale co ty tři ostatní, které potkala násilná smrt? Dvě, které vyvázly živé, tandem detektiva a reportéra navštíví a vyslechne. Mluví s příbuznými živých i mrtvých a poznává, co je Randolph za stvůru. Skoro všichni svědkové jsou překvapivě ochotní mluvit na kameru. Vyšetřovatelé cestují po celých Státech a místy to připomíná road movie. Vážně téma odlehčuje situační komika, třeba když si stěžují na jídlo.
Stejný vzorec Randolph opakuje už od první ženitby v sedmdesátých letech. Po svatbě, uzavření životní pojistky a případném sepsání závěti se vždy seznámí s nějakým mužem, se kterým se začne přátelit. Mezi řečí nadhodí, jestli by nezabil jeho ženu – pak by se „šábli“ o výnos z uzavřených smluv. Nejdřív dělá, že si dělá srandu; čeká, jak se kámoš zachová. Slepianovi tento modus operandi popisuje Eric Tarantino, který vypadá i mluví, jako by vypadl z filmu Quentina Tarantina. Pár let poté, co byl Randolph za vraždu Sharon porotou osvobozen, se ozval vyšetřovatelům. Povyprávěl jim, jak se s Randolphem domlouvali na vraždě jiné jeho manželky, Eric ale couvl a telefonicky ji varoval. Zemřela o rok později. Tarantino říká, že se dodnes každý den ohlíží přes rameno, jestli tam Randolph nestojí.
Projektovaná zranitelnost
Tam, kde jiní hledají blízkost a bezpečí, Randolph viděl díru na trhu a byznysový model. Tolikrát mu to prošlo, že si začal být jistý v kramflecích. Měl pocit, že už v tom umí chodit. V dokumentu se chová vyzývavě, a přestože trvá na své nevině, podprahově vydává signály o opaku. Jeho sklon k provokování paradoxně vytváří dojem, že se pod ruku zákona dostal kvůli svému dobráckému svérázu. Dovede ze sebe udělat chudáčka, při výsleších si stěžuje na bolesti zad. Při zatčení v domě své matky je nahý sněhem vláčen do auta. Divák se musí podobně jako u nedávné zpackané popravy bestiální vražedkyně Christy Pike nutit, aby cítil zadostiučinění.
Po Randolphově zatčení dá jeho matka do zástavy dům, aby měla peníze na právníky. Vychází najevo, že je zcela v moci svého syna. Vdovec mění každý rok právníky, aby oddálil soudní proces. Pořád se tváří, že neudělal nic špatného. Díky charismatu dokáže diváka získat na svou stranu. Dvakrát je porotou zproštěn viny. Detektiv se smyslem pro spravedlnost Dean O’Kelley to nevydrží a odchází do důchodu. Když Randolph u závěrečného soudu dostane přidělené právníky, kteří jsou jako Pat a Mat, hodnotí jejich neschopnost vtipnými grimasami. Svým chováním neustále odvádí pozornost od kruté reality.
Hloupý nájemný vrah
Další muž, kterého Randolph vybízel, aby se „postaral“ o jeho ženu, říká, že z předloženého plánu bylo jasné, že dalším na řadě by byl on sám. Poslední komplic Michael Miller tak prozíravý nebyl. Sharon na Randolphovu žádost odpravil a vzápětí byl sám zlikvidován zadavatelem. Randolph vše nafingoval jako loupežnou vraždu, do které se přimíchal a vetřelce v sebeobraně zabil. Co mu však vůbec nešlo, byla role truchlícího vdovce.
Těžko předstírat šok ze smrti, když je to už čtyřicet let váš denní chléb. Randolph se choval jako pán situace, opanovat svou vdoveckou roli ale nedokázal. Nedokázal opanovat svou hrdost na to, jak to zase zvládl. A naučenou jistotu, že ani tentokrát ho nedostanou. Vítězství nad systémem bylo kromě peněz nejspíš dalším důvodem, proč to dělal – a možná tím hlavním. Vždyť poté, co zabil jednu z předchozích žen na nemocničním lůžku, vysoudil ještě od nemocnice odškodné za zanedbání péče.
Pozitivní role médií
Randophovo „truchlení“ připomínalo antihrdiny Chrise Wattse z dokumentu Americká vražda: Rodina od vedle (2020) nebo Scotta Petersona z dokumentu Americké vraždy: Laci Petersonová (2024), kteří zavraždili své manželky, aby začali nový život s milenkami. Z těch šel přes snahu o smutek při střízlivém pohledu také ledový klid, ale – i díky drobnohledu médií – byli nakonec usvědčeni a uvězněni.
I Randolph měl vždy nachystanou novou ženu. Zda už ji měl také v plánu zamordovat, nebo to přišlo postupně, se z dokumentu nedozvíme. Víme ale naštěstí, že žádné potenciální plány už nezrealizuje. V dubnu 2024 se za ním zavřela voda na doživotí. Snad definitivně.
Výčitky nad zlato
Tom Randolph se dá přirovnat k nechvalně proslulému Tedovi Bundymu. Nikoli z hlediska jeho tradované fyzické atraktivity, ale tím, že i on ovládal právní kličky. A tím, že neochvějně držel basu sám se sebou. Nikoho ani na vteřinu nenechával na pochybách, že je nevinen. Měl k tomu stejně jako Bundy či Manson danajský dar od přírody. Sociopati prostě nemají výčitky svědomí. Pokud je máte, tak si jich važte. Jistě, dokážou znepříjemnit život, ale je to jen kolaterální škoda toho, že se k druhým chováte empaticky.
Že byste to oželeli? To by nebyl dobrý deal. Absence výčitek svědomí rovná se nemožnost se zlepšovat. Chybami se člověk učí a sociopati žijí v iluzi vlastní dokonalosti. Zanechávají stopy, jako by byli nedopadnutelní. Chyť mě, jestli to dokážeš! Dělají pořád to samé, což je ve zločinu, stejně jako v jakémkoli jiném byznysu chyba. Časy se mění. Také jim to znemožňuje pečlivě dodržovat zvolenou masku. To, že na sebe sociopati prozradí i to, co nemusejí, zpočátku přispívá k jejich „důvěryhodnosti“, ale nakonec na to dojedou.
Bezkonkurenční imitátoři
„Odmítáte všechno, co říkají druzí. Všichni lžou, jenom vy mluvíte pravdu?“ konfrontuje Randolpha v jedné scéně Slepian. „Mluvím pravdu v tom, že jsem nikdy nikoho nezabil,“ shazuje vdovec všechno na komunikační šum. Lže, jako když tiskne, a vůbec mu to není trapné. Není divu. Vždyť mu nebylo trapné ani to, uzavírat na své manželky životní pojistky vzápětí po sňatku, případně je ještě přimět k tomu, aby mu v závěti odkázaly celé své jmění. A pak je zabít.
Předním symptomem sociopatie je charisma. Možná by vás to lákalo, ale u sociopatů jde o povrchní šarm. Nedokážou cítit lásku, ale o to lépe ji dokážou imitovat. Oběti nabídnou přesně to, co potřebuje. Pak si vezmou, co potřebují oni. A láska to není. U Mansona to byla poslušnost, u Bundyho nekrofilní sex. Randolph šel po penězích. A samozřejmě po moci dělat si, co chce – navzdory systému, který vůči němu byl tak dlouho skutečně bezzubý. Nepůsobil ve stresu jako člověk, který něco skrývá. Realita, kterou divák postupně odhaluje, ovšem ukazuje, že něco skrývat měl.
