Paradoxy, kompromisy i tréma: Nový knižní rozhovor s profesorem Hilským je skvělé čtení
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Rozhovorová kniha Vykloubený čas, jeden z největších trháků aktuálního Velkého knižního čtvrtka, ukazuje Martina Hilského nejen jako překladatele a vědce, ale také jako člověka formovaného konkrétními historickými okolnostmi. S anglistou Petrem Onuferem probírá svou akademickou kariéru, vstup do KSČ i pozdější vyškrtnutí, literární spory, setkání s Johnem Cagem nebo zápas s trémou. Především však mluví o literatuře – o její mnohoznačnosti, paradoxech a schopnosti spojovat zdánlivě vzdálené světy. Mimochodem, pokud chcete oba slyšet osobně, dnes máte příležitost: setkání s autory podzimního Velkého knižního čtvrtka pro veřejnost proběhne už dnes, 15. října, v 17 hodin v pražské Werichově vile. Zúčastní se ho Marie Doležalová, Martin Hilský, Martin C. Putna, Josef Formánek, Jiří Kamen, Takis Würger, Milan Janoušek, Markéta Mališová, Miroslav Bárta, Martin Kovář, Barbora Englischová, Václav Dvořák, Milan Vodička, David Lauda a Petr Onufer.
Martin Hilský (* 1943) je v současnosti mediálně nejznámějším a nejpopulárnějším českým překladatelem. Jeho publikace se pravidelně umisťují na špici zdejších knižních anket a získávají přední ocenění. Na VKČ se k nim přidává další titul, už jeho druhá rozhovorová kniha Vykloubený čas, kterou s ním připravil rovněž zkušený překladatel, redaktor a jeho bývalý student Petr Onufer (* 1976) a již vydává Argo. Mluví v ní o své profesní kariéře a o tom, s kolika pozoruhodnými lidmi se během ní setkal: nejen s literáty, ale třeba i s hudebníkem Johnem Cagem. S ním ve svých jednadvaceti letech dokonce spolupracoval: během pražského vystoupení měl v jednu chvíli popadnout hliníkové štafle a na desetinu sekundy měl zvednout jedno jejich křídlo a pak ho pustit, čímž vznikla rána coby nedílná součást hudební skladby. Mluví ovšem i o překládání angloamerických modernistů, Shakespeara a Johna Miltona, i o svých plánech do budoucnosti.
Od trémisty k překladatelské hvězdě
Spíše v náznacích Hilský promlouvá o svém soukromí a o tom, jak zásadní hodnotou je pro něj jeho rodina. Mimochodem svatbu měli s manželkou 4. července 1970. Takže, jak zdůrazňuje, den oslavující jejich „vzájemnou závislost“ je současně dnem, kdy Američané oslavují svoji nezávislosti. V čemž se odráží také jeho záliba v paradoxu, kterou vyzvedává i u Shakespeara, jenž se kupříkladu „nebojí situovat peklo do nebe – a naopak“. Ostatně tutéž ambivalenci Hilský nachází i u Miltona; vždyť peklo, to jsou padlí, původně nebeští andělé.
Nejen ke slavnému dramatikovi, ale i k překládání obecně se přitom Hilský dostával pro leckoho překvapivě pomalu a pozdě. Jeho první knižní překlad, povídkový soubor Hnízdečko lásky od Ringa Lardnera, vyšel až v roce 1976, když mu bylo třiatřiceti let. Do té doby si prý na literární překlad vůbec netroufal. A podobně tomu bylo s jeho rétorickými schopnostmi: s mluvením na veřejnosti prý míval velké obtíže, byl příšerně nervózní: „Zvlášť pakliže to byly schůze – vstal jsem a zapomněl jsem, co jsem chtěl říct, a musel jsem si zase sednout.“
Velmi zvolna se učil trému překonávat. I pomocí jedinečných gest, jimiž je jeho projev vyhlášený; jeho výrazná gestikulace zřejmě původně vznikla právě ze zmíněné nervozity: „Gesta a lehce divadelní dikci jsem nejspíš začal nevědomky používat jako takovou masku, za niž se člověk schová, a postupně jsem se v tom začínal cítit pohodlně… a nějakým svým způsobem se tu performance naučil.“ Jako perličku k tomu Hilský dodává, že slavný herec Boris Rösner si těchto gest všímal a jako protřelého profesionála jej napadlo, že by je do nějakých svých rolí mohl okopírovat. Ale prý mu to nešlo!
Shakespeare, politika a život v bublině
Významným tématem knihy je politika a politično: Hilský vysvětluje, jak je třeba v Shakespearově Richardovi III. výstižně ukázán či naznačen mechanismus fungování vykonstruovaných politických procesů z 20. století. Případně že Shakespearovy sonety jsou natolik mnohovrstevnaté a polysémantické, že i když jsou primárně o milostných vztazích, dají se interpretovat třeba i politicky. Tak sonet 129, začínající slovy „Mrháním sil v tmách hanby pustošivé“, může být sice zcela konkrétním obrazem vaginy, ale může být vykládán i obecněji, jako text o chtíči po moci nebo po majetku.
Hilský se ale nevyhýbá ani političnu ve svém životě. Pocházel z rodiny levicových intelektuálů. A i když byl politický vývoj po roce 1948 pro rodiče velkým zklamáním, neměl žádné vnitřní potíže, když coby mladý asistent na anglistice FF UK vstoupil do KSČ. Přiznává, že jednoduše pocházel z určitého prostředí a pohyboval se mezi podobně smýšlejícími lidmi: „Žil jsem v jakési bublině, a třeba o těch padesátých letech a vůbec o zločinech komunismu jsem měl úplně mlhavé ponětí, dozvídal jsem se to až postupně.“
Vyškrtnut z KSČ
Nicméně roku 1970 byl ze strany vyškrtnut. Jeho postavení na fakultě pak zůstávalo nejisté, rozhodně nemohl dělat kariéru jako někteří jiní, u nichž se navíc později zjistilo, že byli spolupracovníky StB. Což Petr Onufer v rozhovoru nekompromisně připomíná, ale Martin Hilský se snaží je chápat a neodsuzovat. Tak na adresu Zdeňka Stříbrného, který v letech 1961 až 1969 vedl katedru anglistiky, říká, že ho měl prostě rád, přes to všechno, co se o něm postupně dozvídal. A že se od něj ani teď nebude veřejně distancovat ani ho hanět.
V souvislosti s jiným anglistou, Zdeňkem Vančurou, zase Onufer cituje zdrcující soud známého romanisty a disidenta, profesora Václava Černého, který ale ve svých pamětech podobně odsoudil leckoho. Také Vančury se Hilský zastává. To, jak byly jeho kompromisy s vládnoucí mocí ponižující, silně prožíval a tížilo ho to. Podle jedné vzpomínky Vančura snad i zmíněnému Černému záviděl, protože ve své pozici politicky pronásledované osoby mohl říkat, co chtěl, zatímco Vančura v zájmu zvolené životní dráhy musel lhát a vést demoralizující dvojí život.
Až k motivu hlemýždě u Virginie Woolfové
Naopak u tématu literárních polemik, které Hilský po roce 1989 vedl a jež dokonce tvoří samostatnou kapitolu knihy, právě Onufer zaujímá spíše vstřícnější postoje. Tvrdí, že jistou recenzi Hilský možná pochopil negativněji a kritičtěji, než byla míněna. Celkově je Onufer Hilskému rovnocenným komunikačním partnerem, dokonce se i vzájemně pochválí (za překlady a recenze). Rozhovor tak někdy může působit jako brilantní intelektuální debata dvou učenců, kteří patří k různým generacím, ale u naprosté většiny otázek se shodnou. Dodejme, že poněkud žoviálnější či méně akademické otázky kladla Hilskému v knize Když ticho mluví (Portál 2007) kulturní publicistika Ludmila Korecká, která se jej neváhala ptát například na to, jestli někdy žárlil na svoji ženu. Což ho místy vedlo k vyjadřování řekněme přízemnějšímu a konkrétnějšímu.
Ve starší knize například vzpomínal, že když pracoval na zmíněném prvním překladu, žehlil při tom po obou stranách plenky, protože se mu narodil první syn. Uvidíme, jestli Hilský o plenkách někdy nesepíše podobně strhující exkurz, jaký ve své knize Shakespearova Anglie: Portrét doby věnoval ženským líčidlům. Ostatně i kniha Vykloubený čas dokládá, že Hilský neuvažuje jen o abstraktních pojmech a tématech, jako je sémantické gesto nebo mimésis v uměleckém díle. Zaměřuje se i na hmotné detaily a každodennost, jako je motiv hlemýždě u Virginie Woolfové, jenž může zafungovat jako „metafora, která se Woolfovou snaží postihnout v její podstatě“.
Neznámá kniha
Pro milovníky Hilského textů kniha přináší dobrou zprávu: překlad Ztraceného ráje byl vlastně „jen“ přípravou k dalšímu plánovanému obsáhlému opusu, Miltonově Anglii. O čem bude psát Hilský opravdu dále ovšem zůstává nejisté, jak sám v závěru říká. Ze všeho nejvíc by chtěl napsat knihu, o které zatím vůbec neví, že ji napíše. Tedy chtěl by znovu překvapit sám sebe, jako sám sebe překvapil překladem celého Shakespeara. Jako čtenáři se také necháme rádi překvapit a přejeme mnoho sil. A může to příště klidně být kniha o kulturních dějinách štaflí a plenek…
