Jak pohraničí utvářelo Evropu? Hranice jsou zdrojem konfliktů i radosti, rozdělují i spojují
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Příhraničí bývá vnímáno jako okraj státu, ve skutečnosti však může být místem, odkud je na Evropu vidět zcela jinak a nově. Lewis Baston ve své knize Hranice putuje napříč kontinentem a ukazuje, jak se v příhraničních oblastech po staletí mísily jazyky, kultury i identity. Hranice podle něj nejsou jen zdrojem konfliktů a traumat, ale také prostorem svobody, vzájemného ovlivňování a nezřídka i inspirativního soužití.
Po pádu železné opony si leckteří Čechoslováci, kteří byli do té doby uzavřeni za jejími hranice, dosyta vychutnávali nejen to, že už ji mohou relativně volně a bez ohrožení vlastního života překračovat, ale třeba i chodit po obvodu státní hranice. Postupně začaly vznikat knihy, které aktuální stav příhraničních oblastí zevrubně zkoumaly. A poslední dobou vychází stále více přeložených publikací o konkrétních evropských regionech (Odřanie) či městech (Lvov, Královec), které v minulém století, s nadsázkou řečeno, měnily státní příslušnost, oficiální jazyk i etnickou skladbu obyvatelstva. Až nyní ale vychází vynikající kniha Hranice (vyd. Sphera), která tuto problematiku podrobně zkoumá po celém našem politicky a kulturně členitém kontinentu. Jejím autorem je Lewis Baston (* 1971), britský politický analytik, historik a publicista. Čtivě v ní propojuje historickou esej, politickou publicistiku, cestopis a reportáž.
Novodobý vynález
Baston kazuje, že státní hranice v našem pojetí je vlastně novodobý experiment, protože například ve středověku při proclívání zboží nebyly tolik důležité předěly mezi jednotlivými státy, ale spíš ty mezi městem a venkovem. Příhraniční oblasti mají daleko k centrálnímu hlavnímu městu, takže státní moc někdy nebyla dost silná, aby se tam zcela prosadila. I proto byly příhraniční oblasti i v Evropě občas vnímány jako prostor, kde „vládne svoboda a kde lidé mohou znovu objevovat sebe sama“ – a to ještě dříve, než se podobně a ve velkém začali chovat evropští osadníci při kolonizaci a obsazování Spojených států. I proto v příhraničí podle autora žily či více bujely, nebo alespoň tam byly pomyslně umisťovány, zvláště násilné postavy a nadpřirozené či iracionální bytosti typu Čachtické paní, Krakonoše a upírů.
Když hranice prochází domem
Ruku v ruce s tím, jak se upevňovala státní moc, začalo být důležitější, kudy přesně hranice mezi státy vede. S čímž si v oblastech, kde sousedí spřátelené státy, příliš nelámou hlavu, zvláště v oblasti Beneluxu, kde najdeme domy ležící přímo na hranici. Autor se zaujetím popisuje případ, kdy je belgický byt „vertikálně zasazen“ mezi dva holandské byty. Přičemž to, kam byt patří, se dá poměrně lehce opravit tak, že se kupříkladu posunou vstupní dveře.
Podobně je u hranice postaven výzkumný ústav CERN. Stojí ve Švýcarsku, ale některé z jeho novějších podzemních urychlovačů zasahují už od Francie. Během rotace v takovém tunelu překročí proton hranici 20 000krát za sekundu.
Leckde se místní naučili využívat blízkost hranice ve svůj prospěch: v souvislosti s pomezím Severního Irska a Irské republiky autor zmiňuje legendy o stádech prasat, která několikrát denně putovala z jedné země do druhé, aby si vysloužila zemědělské dotace na jihu i na severu. Nebo o nádrži na pohonné hmoty ležící přesně na hranici a s přístupy z obou stran, přičemž majitel se snažil profitovat z rozdílu v ceně kvůli clu.
Blízkost druhého národa u některých lidí vyvolává silné, někdy snad až přehnaně zdůrazňované vlastenectví. Třeba v rakouském Burgenlandu ležícím na hranici s Maďarskem, ve spolkové zemi s významnou menšinou Chorvatů a menší Maďarů, několik obcí přímo svými názvy manifestuje svůj německý charakter.
Znejasněná identita
Identita lidí obývajících příhraničí bývá podle autora často nejasná či smíšená. Zvláště horalé se někdy zdráhají přihlásit ke konkrétnímu národu a uchází se jich o ně více (ke karpatským Huculům se podle autora hlásí Poláci i Ukrajinci). Případně mívali někteří tamní obyvatelé pro všechny případy doma schované vlajky všech států, které se přou o jejich území, aby byli připraveni na aktuální zvraty politické situace a mohli flexibilně vyvěšovat ty odpovídající situaci.
U velkých států/národů jsou si v příhraničí leckdy lidé napříč hranicemi mentálně blízko a navzájem se inspirují. Tak kolem Štrasburku, u německé hranice, si tamní Francouzi vaří pivo, zatímco Němci na druhé straně pod vlivem francouzských sousedů vyrábí bílé víno a plesnivé sýry. Což se samozřejmě nevylučuje s tím, aby „pěstovali“ i zvyky vlastní.
Z pohraničí k evropské jednotě
V tomto kontextu se autor zamýšlí nad životem Roberta Schumana, jednoho z „otců zakladatelů“ Evropské unie. Narodil se lucemburské matce a otci z Lotrinska, tedy z oblasti na pomezí Francie a Německa, kde se během 19. a 20. století opakovaně výrazně posouvala hranice. Byl současně sofistikovaným kosmopolitou i provinčním měšťanem. Z malé lotrinské příhraniční vesnice Scy-Chazelles, v níž bydlel, dojížděl do Paříže, a jakmile mu to pracovní povinnosti umožnily, nasedl na vlak a vracel se zpět domů. Právě v Scy-Chazelles koncipoval text prohlášení o sjednocování Evropy. Nejen on, ale i další zakladatelé EU pocházeli z pohraničních, sporných nebo kulturně smíšených regionů, což zásadně ovlivnilo jejich politické uvažování, touhu znesvářené sousedy smířit a zabránit dalším válkám.
To se po druhé světové válce mohlo zdát těžké, ale uspěli. Podle autora se tím v lecčems jen vrátili ke stavu, který v Evropě panoval po staletí, kdy lidé různých etnik volně přecházeli hranice, předávali si myšlenky, zboží i geny, tedy mísili se a usazovali se tu i onde. Multikulturalismus podle něj není v evropských dějinách žádnou novinkou, novinkou byly naopak nedávné „etnicky vyčištěné rovné hranice“ a ostnaté dráty. Tento základní ideový rámec knihy není nijak překvapivý, ostatně nedávno dějiny východní Evropy velmi podobným způsobem vylíčila třeba kniha Sbohem, východní Evropo. Intimní dějiny země, která nebyla.
Recenzované knize nemůžeme upřít, že právě z perspektivy pohraničí se dají evropské dějiny vyprávět velmi neotřele. Publikace je bohatá na konkrétní detaily a téma nezjednodušuje: některé hranice jsou veselé, jiné plné tragédií a traumat, nezřídka obojí. Kniha přesvědčivě ukazuje, jak ambivalentním prostředím pohraničí je: vytyčují se v něm hranice a navazují kontakty. Antropologicky řečeno, je to liminální prostor, kde se střetávají a prolínají jazyky, kultury a identity. Mohou odtamtud vycházet impulsy a zkušenosti využitelné i na celonárodní či celokontinentální úrovni. Je to fascinující prostředí, které si zaslouží obecný zájem všech, nejen lidí, kteří část života prožili s bolestným pocitem, že se přes (západní) hranici navždy budou moct jen dívat.
