Muž, který změnil svět komiksu: René Goscinny dal Evropě Asterixe i komiksy pro dospělé
Před Reném Goscinnym byli evropští komiksoví scénáristé špatně placení a vesměs anonymní tvůrci. Autor příběhů Asterixe, malého Mikuláše, Lucky Luka nebo vezíra Iznouguda to nejenže změnil, ale navíc v Evropě zrestartoval celý žánr komiksů pro dospělé čtenáře. Díky zázemí jeho časopisu Pilote mohl svět objevit díla dnes legendárních tvůrců jako Enki Bilal, 'Moebius', Robert Crumb nebo montypython Terry Gilliam.
René Goscinny miloval kreslení, komiksy a animaci od malička a jeho životním vzorem byl Walt Disney. Na rozdíl od milionů dalších snílků se mu podařilo své ambice naplnit. Vedla k nim ale velmi dlouhá cesta.
Mladý světoběžník
Goscinny se narodil 14. srpna 1926 v Paříži do rodiny židovských přistěhovalců. Maminka Anna Beresniakova byla původem z Ukrajiny a její rodina provozovala ve francouzské metropoli tiskárnu. Otec Stanislaus Goscinny pocházel z Polska. Profese chemického inženýra a práce pro židovskou uprchlickou organizaci JCA ho zavedla do Tunisu, Mexika, Nikaragui a samotný René vyrůstal prvních několik let svého života v Argentině. Z Buenos Aires se celá rodina pravidelně vracela trávit prázdniny v Paříži. René si ji zamiloval, a těžce proto nesl, když jeho magické město obsadili nacisté.
Už jako malý klučík si René Gosciny rád kreslil. Během dospívání se záliba proměnila skoro v posedlost. V jeho raných komiksových stripech se často vyskytuje odpor k násilníkům a karikatury lidí, kteří si přisvojují právo rozhodovat o ostatních. V budoucnu se měli hloupí surovci zhmotnit v Římanech zesměšňovaných galskou osadou Asterixe a Obelixe. Na prahu II. světové války bohužel ve Francii neexistovali hrdinové posílení zázračným nápojem. Během příchodu německých okupantů byli Goscinnyovi v Argentině. Matčini rodiče a velká část příbuzných takové štěstí neměla a zahynula v koncentračních táborech. Po náhlé mozkové příhodě zemřel v roce 1945 i otec. Ovdovělá Anna našla se dvěma syny útočiště v New Yorku u svého bratra.
První kresby
První poválečná léta trávil René Goscinny mezi New Yorkem a Paříží. Krátce sloužil v armádě, kde se stal kreslířem a designérem plakátů. V Paříži publikoval své první ilustrace doprovázející novelu Honoré de Balzaca Dívka se zlatýma očima. Na Manhattanu se protloukal na pokraji bídy, dokud se neuchytil v ateliéru Harvey Kurtzmana, budoucího šéfredaktora legendárního komiksového magazínu MAD. Kurtzman byl tehdy stejně na mizině jako Goscinny, měl ale spoustu známých. Jeden z nich, Belgičan Joseph Gillan, ve světě komiksu je známý jako Jijé, ho při jednom večírku seznámil s majitelem belgického ilustračního studia World Press. Netrvalo dlouho a René se opět vydal přes oceán do Paříže.
World Press byla zavedená agentura dodávající ilustrace pro řadu populárních časopisů, mimo jiné i pro slavný belgický magazín Spirou – úhlavního konkurenta neméně slavného Tintina. Goscinny zde konečně našel stabilní zázemí a také svého budoucího kolegu, italského kreslíře Alberta Uderza. Z jejich rané spolupráce vzešla postava indiánského náčelníka Oumpah-Paha, pirát Jehan Pistolet a spousta dalších stripů a krátkých seriálů. Goscinny psal scénáře většinou anonymně. V jednom případě dokonce předstíral, že je žena jménem Liliane d'Orsay a pro časopis psal poradní sloupek pro dospívající dívky.
Vyhazov na volnou nohu
Díla World Pressu vycházela ve velkých nákladech. Umělcům z nich ale velké peníze neplynuly. Kreslíři nedrželi jakožto agenturní zaměstnanci autorská práva a jména scénáristů se zpravidla ani neobjevovala v tirážích. Mladým ambiciózním tvůrcům se nespravedlivé praktiky začaly rychle zajídat. Goscinny, Uderzo a další dva kolegové se proto rozhodli založit v agentuře odbory. Než zajistili potřebné náležitosti, majitel World Pressu se o jejich záměru dozvěděl a na hodinu je všechny vyhodil.
Pro Goscinnyho byla ztráta stálého zaměstnání traumatem. Tentokrát se ale ukázalo, že šlo o štěstí v neštěstí. Parta mladých tvůrců si založila vlastní agenturu EdiPresse-EdiFrance, a jelikož už nebyli vázáni konkurenčními doložkami, mohli začít pracovat pro kohokoliv, kdo o jejich tvorbu projevil zájem. Zájemců byla celá řada od reklamních agentur po velké komiksové magazíny, včetně Tintina. Z Goscinnyho se stal vyhledávaný scénárista, především kvůli jeho schopnosti vměstnat do dětských příběhů spoustu skrytých vtipů, kulturních referencí a narážek na „dospělá“ témata. Zanedlouho se mu pak naskytla šance posunout do dospělého světa celý komiksový žánr.
Pilote, Asterix, Mikuláš a ti další
V roce 1959 oslovil partu kolem EdiPresse-EdiFrance bývalý spolužák jednoho z kreslířů s nabídkou vytvořit nový magazín. Ne však pro děti, protože ty měli podchycené belgičtí vydavatelé Tintina a Spiroua, ale ryze francouzský a zaměřený na dospívající a dospělé čtenáře. Čtveřice poskládala první číslo magazínu Pilote za necelý rok. Nejdéle trvalo vytvoření nového seriálu založeného na francouzské historii. Na starost ho dostali Goscinny a Uderzo. Lámali si nad ním hlavu tak dlouho, dokud se nezavřeli do ateliéru a nad láhví pastisu nezačali dumat nad otázkou, kdy se vlastně ve Francii objevili Francouzi. „Možná někdy za dob Gálie?“ nadhodil prý Uderzo. Goscinny se jeho nápadu chytil a za čtvrt hodiny se zrodil první příběh Asterixe a Obelixe.
První číslo magazínu Pilote se objevilo na pultech v říjnu 1959. Náklad 300 tisíc výtisků se prodal za jediný den a z Asterixe a Obelixe se doslova přes noc staly hvězdy konkurující samotnému Tintinovi. Goscinny však neusnul na vavřínech. Zároveň s příběhy galských superhrdinů psal i scénáře pro šibalského kovboje Lucky Luka, nadutě legračního velkovezíra Iznougouda a s kreslířem Sempém vytvořil postavu malého Mikuláše. Stále větší úsilí ale věnoval práci editora. Pod jeho taktovkou se v magazínu Pilote začala objevovat díla daleko přesahující zavedené hranice komiksového žánru. Prostor tu dostaly budoucí legendy jako Gotlib, Jacques Tardi, Enki Bilal, Annie Goetzinger nebo Jean 'Moebius' Giraud. Objevila se zde raná tvorba zahraničních autorů jako Robert Crumb, Hugo Pratt, Frank Bellamy nebo montypython Terry Gilliam. Témata sahala od absurdního humoru přes politickou satiru až po surrealistické výlety do mimozemských světů.
Strasti pana šéfredaktora
Udržet pohromadě stáj radikálních autorů bylo pro Goscinnyho mnohdy složité. V komiksové historii se dodnes připomíná slavná schůzka z května revolučního roku 1968. Autoři tehdy povolali seriózního a vždy pečlivě upraveného šéfredaktora do vinárny, kde na něj několik hodin křičeli a obviňovali ho ze zpátečnictví a buržoazní zaprodanosti (epizoda byla v roce 2015 zvěčněna v komiksu „Pilote: La Revolution BD“ nakresleném podle rozhovorů s tehdejšími účastníky). Goscinny urážky trpělivě snášel, když konečně utichly, omluvil se a odešel. Incident málem celý magazín poslal ke dnu. René ale dokázal zlost mladých radikálů zpracovat a dát jim v reorganizovaném Pilotu více prostoru. Tolerance a úcta k tvůrčí svobodě podnítila řadu jeho autorů k založení vlastních magazínů. Z odkazu Pilote tak vznikly časopis L'Écho des Savanes, Fluide Glacial, Métal Hurlant nebo radikální Charlie Hebdo.
Francouzský Disney
Goscinny se komiksové tvorby nikdy nevzdal. Pokračoval v psaní scénářů i poté, co se v 70. letech stal s Albertem Uderzem vedoucími postavami resuscitace francouzského kresleného filmu. Nová generace animátorů, díky níž máme dnes filmy o Asterixovi, ale také například slavné Mimoně, vyrůstala v jejich Studios Idéfix pod logem psíka Idéfixe a mottem „Delirant isti Romani!“ – Ti Římané jsou blázni.
Splnění svého klukovského snu stát se francouzským Waltem Disneym si bohužel René Goscinny neužíval dlouho. V listopadu 1977 zašel ke kardiologovi na zátěžový test a během šlapání na rotopedu si začal stěžovat na bolest na hrudi a v paži. Než stačil slézt, zkolaboval a na masivní infarkt v pouhých 51 letech zemřel. Když dnes zalistujete komiksem Asterix u Belgů, můžete si všimnout, že se na posledním panelu 32. stránky zatáhne obloha a začne pršet. Albert Uderzo tak navždy zaznamenal místo, kam stihl jeho kamarád příběh dopsat.
