Olympiáda jako lék na německou blbou náladu? Mnichov spojil politiky napříč tábor
- Mnichov se stal německým kandidátem na letní olympijské hry v letech 2036, 2040 nebo 2044. Za sebou nechal Berlín, Hamburk i Porúří.
- Olympiáda překvapivě spojila i politiky z opačných táborů. Křesťanský demokrat Markus Söder a zelený mnichovský starosta Dominik Krause slavili společně.
- Pro Německo by hry mohly být víc než jen sportovní akcí. Země prochází politickými i ekonomickými problémy a Mnichovská kandidatura přinesla alespoň na chvíli trochu optimismu a společného cíle.
Z Německa v poslední době pozitivní zprávy moc často nepřicházejí. Politická polarizace, úspěchy antisystémových stran ani nejistota z ekonomického vývoje příliš důvodů k optimismu nedávají. O to důležitější je namířit reflektory na momenty, kdy místo zklamaných tváří od našich západních sousedů přicházejí úsměvy. Jako třeba v případě olympijské kandidatury.
Sport spojuje národy i celé kontinenty. A třebaže ani debaty o něm nemusí být vždycky jen veselé – vedle špatných výsledků třeba řešíme, jak potrestat Rusko za jeho agresivní válku proti Ukrajině -, pořád si drží svou univerzální symboliku. Nejvyšší hodnotu v něm má férový souboj. A odměnou za vítězství je autentická emoce, kterou nelze ničím nahradit. Ta se teď objevila v Mnichově.
Ten se totiž v sobotu stal oficiálním německým kandidátem na konání letních olympijských her v roce 2036, 2040 anebo 2044. Aby nedošlo k mýlce: vůbec to neznamená, že má bavorská metropole v tuto chvíli cokoliv jistého. Ještě ani zdaleka není jasné, jestli má město, které už dříve hostilo hry před více než padesáti lety, v celosvětové konkurenci nějakou šanci. Všichni se teď snaží předhánět v predikcích. Neschopnost věštit budoucnost by ale radost rozhodně kalit neměla.
Německo ji totiž potřebuje. Politicky a ekonomicky se zmítá v problémech. Eroduje důvěra v centrální vládu, Friedrich Merz je nejméně oblíbeným kancléřem v poválečné historii. Zaměstnanci automobilek se děsí toho, co přijde zítra. A celá země se zatajeným dechem sleduje kroky Ruska, které se podle různých evropských tajných služeb chystá na operaci namířenou proti některé zemi NATO. V klíčových zemských volbách navíc na východě zvítězila AfD, v Berlíně Die Linke. A tak se rozhostila blbá nálada. Nevyhnula se ostatně ani sportu – ve fotbale, který je pro Němce národním sportem, na nedávném mistrovství světa dříve obávaný manšaft pohořel.
Mnichov jako ostrůvek optimismu
Proto se teď tak trochu zdá, že ještě ne ze všeho se sedřel dříve lesklý lak. Mnichov a celé Bavorsko se ústy svých politických lídrů snaží držet tradiční německé identity. Oznámení, že se právě toto město bude ucházet o olympijskou kandidaturu, navíc přišlo přesně v době konání tradičního Oktoberfestu, esence místní kultury. Mnichov za sebou nechal tři další regiony, o kterých se pro kandidaturu uvažovalo: Hamburk, Berlín a Kolín nad Rýnem spolu s postindustriálním Porúřím.
Po celou dobu měla bavorská metropole největší šanci. Hamburk souboj na začátku léta vzdal jako první: to ve chvíli, kdy si jeho občané v referendu odhlasovali, že konání nákladné akce ve svém sousedství nechtějí. Hlasování doprovázela vyhrocená kampaň, ve které na jedné straně stálo vedení města, jež v kandidatuře vidělo příležitost pro rozvoj, na straně druhé především levice poukazující na nehospodárnost projektu.
Berlín severoněmeckou metropoli s rezignací následoval teprve před několika dny. Předně – je silně zadlužený, což by pro věrohodnost před mezinárodní komisí nepůsobilo dobře. Minulý týden tu navíc volby vyhrála Die Linke, která kandidaturu jednoznačně odmítá. Jestli v hlavním městě sestaví vládu, stejně by projekt pohřbila.
Do finálového souboje, jehož výsledky dnes vyhlásil německý prezident, se tak probojovalo Porúří a právě Mnichov. Právě u západního dříve industrializovaného regionu se mohlo jednat o velmi poutavý a zajímavý příběh. Před celým světem se totiž mohly nasvítit problémy transformace původně průmyslových lokalit v sídla, která mají stále co nabídnout. Projekt dbal na udržitelnost a minimalizaci ekologické zátěže. Jeho nevýhodou mohlo být to, co straší plánovače olympiády všude na světě: obrovská investice do vybudování nových sportovišť, která se po skončení her nesmějí nechat chátrat. Obavy se místní politici snažili tlumit tradičně: víme, že do výstavby olympijské vesnice musíme dát spoustu peněz, to ale v budoucnu pomůže regionálnímu rozvoji. Přestože slíbili rozmach městu Essen, které utrpělo deindustrializací skutečně hodně, německé sportovní orgány nepřesvědčili. Jak ale přiznal bavorský ministerský předseda Markus Söder, Porúří bojovalo statečně a Mnichovany „přinutilo se zapotit“.
Výhoda jménem Mnichov 1972
Právě v častém strašákovi, který by se dal shrnout jako obava z toho, co bude „den poté“, se skrývá největší mnichovská výhoda. Mnoho sportovišť vystavěných pro účely her v roce 1972 totiž stále funguje. Za víc než padesát let se samozřejmě nároky zvýšily, je to ale základ, který města bez dřívější olympijské zkušenosti jednoduše nabídnout nemohou. Je k tomu třeba dodat, že Mnichov i tak plánuje vybudování nové moderní vesnice, která pokryje to, co současná infrastruktura už neobstará.
Dalším plusem je přesvědčivá občanská podpora. Stejně jako v Hamburku se totiž i zde konalo referendum – tentokrát pro konání her příznivé. Zhruba dvě třetiny Mnichovanů odhlasovaly, že o kandidaturu mají zájem.
Těmi vlídnými obrázky, které v sobotu nabídly celoplošné i regionální televizní stanice, byla nejen radost německého prezidenta, ale také objetí a euforická prohlášení dvou bavorských vrcholných politiků, kteří si snad ani nemohli být ideově vzdálenější. Radost z výsledku sdílel předseda zemské vlády Markus Söder z křesťanskodemokratické regionální CSU i nedávno zvolený mnichovský starosta Dominik Krause, reprezentující Zelené. Dle zákulisních informací z doby voleb neměl Söder ze zvolení progresivního kandidáta v centru jeho mocnářství pražádnou radost, dokonce si prý přál mnohem spíš úspěch dlouho vládnoucího sociálního demokrata. Na celostátní úrovni zase málokdy nechává na Zelených nit suchou, setrvale odmítá jakoukoliv možnost koalice a neváhá kritizovat své spolustraníky za to, když do ní jinde v Německu vstoupí. Jak jsme si ale již řekli – sport spojuje. A tak se oba politici z odlišného politického tábora i generace bez okolků fotili spolu. Stejným způsobem je před pouhými pár dny spojil i zmíněný Oktoberfest.
Ani za příznivých okolností však nečekají potenciálně olympijský Mnichov jen světlé zítřky. Poskakování totiž brzy nahradí tvrdá práce. Město se sice zavázalo postavit novou olympijskou vesnici, zároveň však pořád ještě nevlastní všechny pozemky, které pro její vybudování potřebuje. Konkurence navíc bude tvrdá. Celé Německo Mnichov svým projektem sice přesvědčil, nelze však přehlédnout tendenci Mezinárodního olympijského výboru obracet se do budoucna i na jiné kontinenty, přesně v duchu spravedlivé distribuce pozornosti. Evropa se sice zdá být jistotou, uvažuje se ale i o Indii nebo některé z afrických zemí.
Co je ale dnes jisté: olympijská kandidatura Německo aspoň v něčem trochu semkla. Porúří, které ze souboje odešlo pokořené, ihned slíbilo Mnichovu podporu. Třeba sto let po nechvalně proslavených berlínských hrách, které se v roce 1936 proměnily v obrovskou reklamu pro nacistickou hrůzovládu, bude moct Mnichov ukázat, jak moc se celé Německo posunulo. Případně svůj úspěšný příběh bude mít možnost prezentovat půl století po pádu Berlínské zdi, která po dlouhém komunistickém útlaku znovu sjednotila Evropu. Nebo Bavorsko přijde v roce 2044 ještě s něčím o dost originálnějším. Pro zemi by to byla dobrá zpráva. Nevíme, v jakém stavu v té době bude. Vzpruhu ale bude potřebovat určitě.
