Zamilujte se do svého mozku a zabavte hračky. Pomůže americký návod na odolné děti?
Na českém knižním trhu můžeme již více než dekádu pozorovat masivní příliv překladové literatury o výchově a rodičovství, v níž dominují angloameričtí autoři. Pokud bychom srovnali ty v zahraničí nejúspěšnější, Faberová a Mazlishová v knize Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly začínají u vztahu a komunikace, Siegel a Brysonová v publikaci Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte u emočního vývoje a mozku a Amen a Fay v knize Jak vychovat psychicky odolné děti rovněž u mozku, odolnosti a odpovědnosti. Co více se od nich můžeme dozvědět?
V západních zemích panovala přibližně od 70. let do konce 90. let 20. století v některých kruzích tzv. permisivní výchova. Jejím základem bylo to, že dítě musí být neustále chváleno, aby mělo vysoké sebevědomí, což zajistí jeho úspěch, naopak kritika a tresty byly zamítány. Po roce 2000 nastává zlom. Psychologové a pedagogové stále více zdůrazňují (či znovuobjevují), že úplná absence hranic dětem neprospívá. Doporučují spíše kombinovat vysokou míru lásky a podpory s pevným a srozumitelným nastavováním mantinelů. Děti hranice potřebují, protože jim dodávají pocit bezpečí a učí je orientovat se ve světě.
Je to tvoje rozhodnutí
Součástí tohoto trendu je i kniha Jak vychovat psychicky odolné děti, která se po svém vydání okamžitě stala americkým bestsellerem (USA Today, Publishers Weekly) a získala obrovskou pozornost médií i rodičovské veřejnosti. Česky ji v překladu Zuzany Řehákové a Petra Vaňka vydalo Improovio. Jejími autory jsou psychiatr Daniel G. Amen a dětský psycholog Charles Fay.
Na neuklizený dětský pokoj by v perexu zmínění autoři možná navrhovali reagovat větami jako: „Pojďme na to společně. Já posbírám všechna červená auta a tiše je dám do téhle krabice. Ty zvládneš dát na polici všechny plyšáky. Co myslíš, kdo bude dřív?“ Nebo: „Vidím, že tě ten nepořádek štve a unavuje. Obejmu tě a pak vymyslíme, jak ten kopec hraček zdoláme.“ Recenzovaná kniha by zřejmě zvolila přístup více strohý: „Až bude pokoj uklizený, budeš smět použít počítač. Je to tvoje rozhodnutí.“
Struktura a stabilita
Základ publikace Jak vychovat psychicky odolné děti přitom celkově není nijak překvapivý ani převratný: rodiče mají jít svým dětem dobrým příkladem a ukazovat jim, jak se vyhýbat všemu, co našemu tělesnému i duševnímu zdraví škodí (např. traumatům, alkoholu, nezdravému jídlu), a jak naopak dělat věci, které mu prospívají (např. správně jíst, cvičit, dobře spát, meditovat nebo se modlit, učit se novým věcem, čelit nepřesným a negativním myšlenkám, vyhýbat se nadměrnému užívání technologií a užívat kvalitní doplňky stravy). A určitě je nemají fyzicky trestat. Naopak mají vytvářet pravidelné rituály budující strukturu a stabilitu.
Kniha obsahuje řadu návodných a velmi podrobných dialogů s manuálem, jak řešit určité situace, které mohou působit nerealisticky, ale leckdo v nich asi může najít užitečné konkrétní tipy.
Má i řadu výraznějších specifik: autoři pro někoho snad až příliš silně zdůrazňují nejen nutnost hranic, ale i to, aby dítě od malička neslo následky svých rozhodnutí, i těch nerozumných. Například pokud pětileté zlobí a něco rozbije, zabavit a dát k rodičům „do zástavy“ část hraček, dokud si doma neodpracuje způsobenou škodu, nebo hračky přímo prodat.
Dost přísní jsou i v jiných věcech: pokud se malé dítě začne vztekat, je podle nich třeba odejít a nevěnovat mu pozornost. Což jiní psychologové takto univerzálně neschvalují: při emocionálním přetížení se obecně odejít nedoporučuje, protože malé dítě ještě nemá plně vyvinutý mozek pro samoregulaci a potřebuje klidnou přítomnost dospělého.
Rozporuplná reputace a obří ego
Častým tématem je v knize mozek, který právě Daniel G. Amen zkoumá. Díky tomu čtenáři sděluje takovéto „epochální“ objevy: „Když váš mozek funguje správně, fungujete správně i vy.“ Což je ve skutečnosti banalita. Jindy čtenářům radí, jak se „zamilovat do vlastního mozku“, což je poněkud abstraktní požadavek. To, co autoři doporučují s ohledem a důrazem na náš mozek, přitom v drtivé většině případů prospívá celému člověku jako psychosomatické jednotce, jejímž je mozek řídicím centrem, ale i součástí, kterou autoři jaksi násilně oddělují.
Snad ještě výrazněji než v jiných dílech zpoza Atlantiku tito dva američtí autoři vyzvedávají výjimečnost své knihy, sebe sama i dalších produktů a služeb, které nabízejí. K čemuž je třeba varovně dodat, že zvláště reputace dr. Daniela Amena je ve vědecké komunitě rozporuplná. Ačkoliv je komerčně extrémně úspěšný a u veřejnosti známý, neurologové mu vyčítají, že propaguje nákladné SPECT skeny mozku a doplňky stravy i tam, kde pro to chybí dostatečně silná akademická shoda.
Pokud čtenář přehlédne až otravnou komerční propagaci Amenových metod, vzorce dialogů si přizpůsobí vlastnímu jazyku a bude k textu přistupovat kriticky, může z něj získat řadu praktických výchovných doporučení. A vedle toho také obecný podnět k zamyšlení, jestli by se po staletí konstruované, obří a nezřídka i přepálené sebevědomí mnoha Američanů nedalo změnit výchovou, nebo třeba i nějak jinak…
