Matka, nebo ta, která mě vychovala?

Stal jste se držitelem rezidence Allwyn v rámci programu Future Frames, což znamená měsíční pobyt v Hollywoodu. Jaká byla vaše první reakce?

Byl jsem překvapený, opravdu jsem to nečekal. Všichni samozřejmě víme, že někdo vyhrát musí, ale když pak dostanete takové potvrzení, musíte to nejdřív chvíli vstřebávat.

Nevyhrál jste jen jako režisér, ale také jako herec, je to tak?

Dá se to tak říct, ale sám sebe jako herce nevnímám. Hrál jsem poprvé a je to také asi naposledy. Potřeboval jsem do hlavní role ­Joela korejského kluka se švýcarskou němčinou, a takového není snadné najít.

Krátké absolventské filmy v sekci Future Frames většinou reflektují osobní a sociální témata. Můžete říct, o čem je ten váš?

V mém filmu se v Jižní Koreji poprvé setkává švýcarská adoptivní matka s tou biologickou, která je Korejka. Jedna rovina se týká mezinárodních vztahů, ale zejména jde o otázku mateřství. Obě mají ze svého pohledu právo říct: „Já jsem matka tohoto syna.“ To otevírá otázku, co vlastně znamená být matkou. Je to biologické pouto, nebo čas, který spolu strávíte?

Název Ban Dal (Half-moon), v překladu Půlměsíc v sobě nese silnou symboliku. Jak se v příběhu odráží?

Název má pro mě dva významy. První znamená prožitek lásky, kterou člověk může dostat nečekaně, onen nezpracovaný cit, který vás zaskočí. A samozřejmě symbolizuje také poznání obou matek, že musí lásku ke svému synovi sdílet.

Kdy jste zjistil, že tohle je téma, které chcete zpracovat?

První impuls přišel z jednoho krátkého dokumentu v televizi o dítěti adoptovaném z Jižní Koreje do Švýcarska, které přijela navštívit biologická matka. Začal jsem přemýšlet, co asi prožívala ona i dítě. Také mě zajímaly podvědomé věci, které člověk dělá, aby své dítě ochránil, a jak se v tom zrcadlí jeho vlastní minulost.

Jak dlouhá a náročná byla cesta od prvních klapek až po premiéru?

Tohle byl můj absolventský film na Curyšské univerzitě. Natáčet celý projekt v Koreji bylo náročné, ale měl jsem podporu školy i švýcarské televize SRF. Po pre­miéře v Solothurnu jsme jeli do Jižní Koreje na mezinárodní premiéru, pak na festival v Palm Springs, kde jsme získali cenu diváků, a teď jsme v Karlových Varech. Je to úžasný příběh.

Pracoval jste s tichem, což je pro diváka někdy emotivní, až smutné. Jak jste vlastně vedl herce?

Ticho nebo nevyřčená slova jsou pro mě nejuniverzálnější prostředky komunikace. Spousta věcí byla pevně daná ve scénáři, ale nové momenty jsme nacházeli i přímo na scéně. Točili jsme dlouhé záběry a nechali herce hrát, což jim pomohlo dostat se hlouběji do ­situace.

Jaký byl váš přístup ke střihové skladbě z hlediska rytmu a nálady?

Tohle byl záměrný postup. Chtěli jsme pracovat s odlehčeným humorem, protože čím těžší téma zpracováváte, tím důležitější je vyvážit ho humorem. Hodně jsem spolupracoval se střihačkou českého původu Terezou Daniell, se kterou jsme ladili kompozici každého políčka a délku záběrů.

Měla možnost přijet a vidět film tady, na festivalu v Karlových Varech?

Bohužel ne a to mě mrzí nejvíc. Bylo by to pro nás velmi symbolické.

Zaujaly mě také dialogy, které probíhají v různých jazycích. Proč jste zvolil tento přístup?

Chtěl jsem divákovi dávat informace prostřednictvím toho, co postavy říkají, nebo naopak tají. Kdo koho se snaží vlastně ochránit. Sám ovládám korejštinu, angličtinu, švédštinu a trochu francouzštinu, takže k jazykům mám blízko.

Kdybyste měl vybrat jeden den nebo jednu scénu, která pro vás byla nejtěžší, jaká by to byla?

Největší výzvou byla závěrečná, emočně velmi vypjatá scéna, která měla přesnou choreografii. Moje „korejská matka“ v ní měla plakat a já dlouho hledal správné načasování. Byla to naštěstí neuvěřitelně zkušená profesionálka. Pokaždé dokázala podat naprosto stejně špičkový výkon, takže jsem jí mohl plně důvěřovat.

Diváci na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech jsou známí spontánností a energií. Jaké byly první reakce na váš snímek?

Promítat film zrovna karlovarskému publiku byla úžasná příležitost. Diváci byli skvělí, vnímaví a respektující. Po projekci proběhla živá debata, lidé reagovali velmi energicky.

Výsledný snímek bývá málokdy bez kompromisů. Nastal během příprav nebo samotného natáčení moment, kdy jste musel udělat velký ústupek?

Ano, měli jsme velmi omezený rozpočet a celý film jsme v Koreji s profesionálním štábem natočili za pouhé čtyři dny. Takový tlak nás ale paradoxně nakopl.

Všimla jsem si, že ústředním tématem většiny filmů Future Frames byla rodina. Myslíte si, že jsme jako lidé dnes psychologičtější? Že jsme připraveni zkoumat, jak nás naše rodina formuje, což se pak odráží i ve filmech?

Je pravda, že i hodně filmů v hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se točí kolem rodinných témat. Každá kultura je jiná, ale všichni jsme lidé. Je přirozený instinkt cítit lásku k blízkým, ale prožívat s nimi i konflikty.

Co pro vás tedy znamená vítězství a získání Allwyn Residency v této fázi vaší kariéry?

Americký filmový trh je největší na světě. Největším přínosem bude představení talentovým agenturám, tedy lidem, kteří vám pomohou domluvit schůzky s producenty. To je pro evropské filmaře klíčové, protože je to úplně jiný svět. Chci zkrátka získat zkušenosti. Čeká nás hodně příprav ještě před samotným odletem do USA.

Je někdo konkrétní, s kým byste se chtěl v Hollywoodu potkat?

Byl bych vděčný za setkání s nějakým korejsko-americkým filmařem. Protože jsem korejsko-švýcarského původu, jeho zkušenost by pro mě mohla být skvělým vodítkem nebo základem pro případnou budoucí spolupráci.

Jak byste chtěl tuto příležitost využít? Máte v hlavě nějaké další vlastní náměty?

Pracuji teď na dvou celovečerních filmech. Doufám, že zjistím, jak by se tyto projekty daly realizovat a co si o mně producenti nebo agenti jako o autorovi myslí. První film se jmenuje Some Korean Summer a jde o romantický příběh mezi mladým Švýcarem a mladou Korejkou, kteří poznávají své kultury. Připravujeme to se švýcarskou produkční společností Abrakadabra. Druhý projekt se jmenuje Persimmon Tree a týká se opět tématu adopce, které ve mně silně rezonuje.

Takže jste chtěl natočit další snímek s tímto tématem?

Chci, aby se svět o tomto komplexním tématu dozvěděl víc. Je to velmi bolestivá část korejské historie a korejští adoptovaní lidé potřebují, aby se o jejich zkušenostech mluvilo i prostřednictvím filmu.

Program EFP Future Frames ukazuje, jak klíčové je podporovat nastupující generaci tvůrců. Jaké formy podpory vnímáte teď jako nejdůležitější?

V naší fázi kariéry je nejdůležitější pomocná ruka. Možnost ukázat se je klíčová, což nám, doufám, pomůže u filmových fondů a komisí k získání větší podpory. Dalším faktorem je networking. Ve Future Frames jsme postoupili o krok dál, což nám v tomto velmi konkurenčním prostředí pomůže.

Co pro vás znamená být zařazen mezi TOP 10 mladých režisérů v Evropě?

Měl jsem velké štěstí, protože výběr ve Švýcarsku byl velmi přísný. Takže jsem moc rád, že komisi můj film oslovil. Je to navíc poprvé, kdy mě někdo oficiálně prezentuje jako švýcarského filmaře. Protože jsem švýcarsko-korejského původu, můj film je mixem obou kultur, ale stoprocentně se cítím jako zástupce obou stran.

V rámci programu jste měli příležitost konzultovat svou práci se zkušenými filmovými profesionály. Jaká byla největší rada, kterou jste dostal?

Musíme zůstat věrní sami sobě a točit filmy z našeho světa, založené na tom, co známe. Pro mě to bylo potvrzení, že jdu správnou cestou. Ty nejupřímnější a nejautentičtější filmy fungují nejlépe.