Mezi živými a mrtvými na těch internetech: Digitální stopa jako nový druh paměti
Na Facebooku může počet mrtvých převýšit počet živých už kolem roku 2070. Komu tato data patří a kdo má právo je spravovat? Jaké zásady bychom měli dodržovat při jejich uchovávání? A jak by se měl celý tento proces řídit? I na to hledá nesnadné odpovědi výborná kniha Posmrtný život dat s podtitulem Proč by nás mělo zajímat, co se stane s našimi daty, až zemřeme. I když v současnosti vychází o digitálních technologiích a AI množství titulů, které se někdy i tematicky překrývají, tato publikace ukazuje, že stále existují témata, o kterých se dá v tomto kontextu psát nově a neotřele. Kniha má hluboký kulturně historický přesah a současně se zasvěceně vyjadřuje k těm nejpalčivějším problémům současnosti.
V jednom z dílů televizního seriálu Černé zrcadlo ztratí hlavní postava Martha při autonehodě partnera jménem Ash. Je zdrcená, nicméně hned po pohřbu je oslovena, zda by neměla zájem vyzkoušet betaverzi jisté nové aplikace, která využívá digitální stopu nedávno zemřelých lidí, tedy data z jejich vyhledávání, záznamy jejich písemných interakcí, jejich tweety či posty. Analyzuje, jakými principy a zákonitostmi se řídilo chování dotyčného, a poté vytvoří konverzačního bota, který je hyperrealistickou replikou jeho osobnosti.
Martha je návrhem nejprve uražena, po několika hodinách trýzně už ale nedokáže odolat. Musí s Ashem mluvit. Rozhodne se, že službu využije jen k odeslání jediné zprávy – že je těhotná. Následně se ukáže, že chatbot imituje Ashovy projevy neuvěřitelně přesně. Následuje nabídka pokročilejší verze aplikace, která nabízí i hlasovou službu: „S pomocí nahrávek Ashe ze starých klipů a videí dokáže imitovat zvuk jeho hlasu, takže Martha může nyní chatbotovi zavolat, kdykoli cítí potřebu ho slyšet, což brzy začne být prakticky neustále.“ Nakonec Martha udělá poslední krok k úplnému vzkříšení Ashe a objedná si humanoidního robota, který je naprogramovaný tak, aby se pohyboval a choval jako on…
Společenství živých, mrtvých i nenarozených
Toto je zatím jen fikce, ale asi ne nadlouho. Což dopodrobna rozebírá Carl Öhman, politolog z Uppsalské univerzity, v knize Posmrtný život dats podtitulem Proč by nás mělo zajímat, co se stane s našimi daty, až zemřeme, kterou vydalo v překladu Zuzany Šťastné nakladatelství Karolinum.
U lidí, kteří byli aktivní na sociálních sítích, totiž podle Öhmana po jejich smrti skutečně zůstává zachováno tolik dat, že je možné z nich vytvořit jejich virtuálního avatara. S jejich profily se navíc můžeme my živí setkávat neustále a jejich počet bude rychle přibývat. Öhman v této souvislosti píše o „posmrtelnosti“, totiž o způsobu existence, v němž je normální, že mrtví zůstávají mezi živými nadále přítomni, který si vyžádá „přeuspořádání“ vztahu mezi oběma sférami. Na rozdíl od hřbitovů, archivů či fotografických alb, kde jsme mrtvé uchovávali už dříve, přitom internet jen občas nenavštěvujeme. Na sítích, uprostřed „mrtvých“ profilů, i žijeme. V čemž se podle něj jakoby vracíme k praktikám našich dávných předků, kteří ostatky svých příbuzných uchovávali ve svých příbytcích, případně věřili, že jejich přítomnost zakoušejí – dodejme, že u nás to byli a jsou zvláště křesťansky orientovaní umělci, kteří občas líčí vize zpřítomnění „společenství živých, mrtvých a nenarozených“ (Martin C. Putna), jehož se cítí být nedálnou součástí.
Výnosné profily mrtvých
U většiny ostatních jsou ovšem tyto vazby a vědomí generační či duchovní kontinuity oslabeny či zpřetrhány. Öhman ukazuje, že mrtví, kteří zesnuli v uzavřených prostorách nemocnic (a i samotná smrt zůstává v dnešním světě tabuizována), se k nám tedy vracejí jaksi zadem, v digitálně virtuální podobě. Takto nashromážděná data přitom mohou budoucím historikům poskytnout výtečný materiál k tomu, aby lépe poznali život obyčejných lidí, jakkoli jej sociální sítě prezentují v silně selektivní a stylizované podobě. Současně jeho kniha poskytuje fascinující podněty k obecnějšímu promýšlení toho, jak se proměňuje skladování a podoba dat, jak v doslovu shrnuje Tomáš Dvořák, znalec dějin a teorie fotografie a vizuální kultury a vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR: „Archiv už není pouze institucionálním úložištěm, ale operačním prostředím. Stopu nelze chápat jako inertní relikt; stává se výpočetně aktivní entitou.“
Dále Öhman čtenářům prakticky radí, aby už nyní uvažovali nad tím, co ze svém profilu chtějí zachovat i po své smrti, případně ať si určí „důvěryhodný kontakt“, tedy kontaktní osobu, která si bude v případě jejich smrti moci stáhnout část jejich dat z Facebooku či podobných sítí.
Hlavně ale autor klade palčivé otázky, co si počít s tím, že firmy, které tyto sítě vlastní, jsou motivovány jen vlastním ziskem. Přitom profily mrtvých jsou vlastně druhem lidských ostatků a podle toho bychom i s nimi měli zacházet. Stejně jako už nyní platí, že „nebudeme s příchodem Vánoc nasazovat ledovému muži Ötzimu santaklausovskou čepičku, jen abychom do muzea přilákali více návštěvníků, ani nebudeme v Tutanchamonově hrobce pořádat exkurze s duchařskou tematikou (i když na staroegyptské bohy třeba nevěříme)“.
Péče? Hodně ulítlá sci-fi
Proto Carl Öhman uvažuje nad tím, zda pro ochranu digitálních „nemrtvých“ nezřídit nějakou podobu „světového digitálního dědictví“, tedy statusu inspirovaného památkovou ochranou UNESCO. Soukromé společnosti by se podle Öhmana mohly zavázat k tomu, že budou spravované digitální dědictví uchovávat bez ohledu na jeho obchodní hodnotu – tak jako se státy zavazují, že budou udržovat mezinárodně chráněné památky světového dědictví UNESCO, které se nacházejí na jejich území: „Držitel dat by pak od mezinárodního společenství na oplátku dostával odbornou pomoc, aby mohl náležitě vyhodnocovat obsah firemních archivů a uchovávat ho pro příští generace“.
Což bohužel zatím zní spíš jako hodně ulítlá sci-fi. Paradoxně tak dnes působí realističtěji úvodní představa digitálního a robotického „vzkříšení“ jednotlivce než vznik institucí, které by jeho data dokázaly důstojně a důsledně chránit.
