Astronom Kepler a jeho máti, čarodějka: Kniha o hledání hranic racionality a hereze
„Pan Kepler rozepsal nebeské zákony, hledal, až nalezl v hvězdářských triedrech tajemství, která teď neseme na bedrech. Velká a odvěká tajemství přírody, že jenom z člověka člověk se narodí…“ Slavná Nohavicova píseň Kometa – striktně posuzováno – nepopisuje Keplerovy zákony úplně přesně. Ovšem na hlubší úrovni vlastně vystihuje, o co jde i v knize Astronom a čarodějnice: Jan Kepler a jeho doba, tedy že i slavný učenec byl v některých momentech především synem (a otcem). A přirozeně nemohl nebýt dítětem své doby, z dnešního hlediska silně podléhající magickému myšlení, a skutečně se zabýval tajemstvími přírody v nejširším slova smyslu.
Johannese Keplera (1571–1630) známe především jako průkopnického vědce, který se řadí mezi zakladatele moderní astronomie a fyziky. Jeho práce, z velké části prováděná v okruhu učenců, ale i šarlatánů na pražském dvoře Rudolfa II., definitivně nahradila starověký pohled na vesmír. Vedle toho byl ovšem i filozofem přírody, astrologem a evangelickým teologem. A právě na to, jak jeho myšlení a objevy souvisely s dobovým myšlenkovým kontextem, se zaměřuje výborná kniha Astronom a čarodějnice s podtitulem Jan Kepler a jeho doba. Její autorkou je německá historička Ulinka Rublack (* 1967) věnující se dějinám evropského raného novověku, přeložila ji Daniela Orlando a vydalo Argo.
Oživené univerzum a vesmírné elipsy
Rublack plasticky líčí tehdejší každodennost, společenská očekávání, zvláště roli žen v protestantské společnosti, i ideové střety. Podrobně se zabývá tím, co Keplera pojilo s jeho matkou, odvážnou a samostatnou ženou, která se kvůli manželově nespolehlivosti musela o rodinu starat téměř sama a živila se jako bylinkářka a léčitelka. Podle autorky oba, matka i její později slavný syn, věřili, že pochody odehrávající se v živém stromě nebo ve hvězdách se mohou projevit i v lidském těle, protože mikro- a makrokosmos, lidská přirozenost, svět rostlin i vesmír jsou vzájemně propojené.
Kepler i ve svých textech vycházel z předpokladu, že svět je živý organismus a mnohé z jeho reakcí lze přirovnávat k tomu, co se odehrává na obloze. Věřil, že ve světě dochází k samoplození, a některé rostliny či živočichové tudíž mohou samovolně vznikat jako transmutované vyšší formy bláta a jiných podřadných hmot, místo aby vyrůstaly ze semen nebo se líhly z vajíček. Tekutina odpařovaná ze stromů se mění v housenky roztodivných tvarů a ze ženského potu, jelikož ženy byly považovány z hlediska teorie tělesných šťáv za vlhčí, se zhmotňují různé typy blech, z přebytku vody se tvoří nové mořské příšery a z přebytku země „podivuhodné třepetání motýlů“. Podobně i nová hvězda podle něj znamenala, že nebesa se zbavují zkažené hmoty. Před svým příchodem neexistovala, ale objevila se v důsledku fyzických příčin. Veškeré tvorstvo oplývá tolika proměnlivými projevy, že podněcuje i všechny živoucí duchy, aby se stejně jako ono neustále vyvíjeli, obohacovali a postupovali vpřed prostřednictvím vzdělávání. Díky tomuto nezvyklému sloučení myšlenek vzešlých ze zkoumání přírody a pohybu dospěl Kepler k průlomové představě „nepravidelné pravidelnosti“, oběhu planet kolem Slunce po eliptických drahách.
V čemž nebyl Kepler ve své době ani později výjimkou, dodejme. Také Isaac Newton (1643–1727) byl nejen matematik a fyzik, ale zrovna tak alchymista a teolog. Podle některých historiků Newtonovi jeho dlouhodobá alchymistická praxe a duchovní bádání pomohly později překonat psychologickou bariéru vůči myšlence, že neviditelná, nehmotná síla může působit přes prázdný prostor. Chtít proto u Keplera (nebo Newtona) oddělit vědecké racionálno a magicko-náboženské iracionálno tedy podle autorky prostě nejde. Ostatně Kepler sám tvrdil, že „věda jako taková původně vznikla z pověry“; například astronomie vyrostla z víry ve věštění a lidské potřeby předvídat budoucnost.
Chybějící slzy a vědecká obhajoba
Nicméně stejně tak v dané době nebylo úplně snadné stanovit jasné hranice mezi bylinkářstvím, lidovým léčitelstvím a čarodějnictvím. Což se Keplerově matce Kateřině stalo málem osudným: v roce 1615 byla obviněna právě z čarodějnictví. Při výsleších zapírala a chovala se vzdorně. Jak autorka pregnantně konstatuje, Kateřina se „odmítala podřídit mužské představě o tom, kdy a jak by měla vyjadřovat své city“. Před svědky, kteří ji vinili z uhranutí a jiných tělesných poškození, jež na ně měla magicky seslat, uhýbala pohledem nebo se dívala do země. Obvinění s ní zřejmě otřásla, ale neprolila ani slzu.
V kultuře, jejíž teologové čím dál důrazněji hlásali, že srdce je třeba dojímat, působilo něco takového nepřirozeně až podezřele. Soudce ji dokonce oslovoval „Káťo“ a nakonec k ní promluvil ještě důvěrněji, když na ni naléhal: „Dej průchod slzám, pokud v sobě máš alespoň kapku zbožné krve.“ Na což obviněná odpověděla: „Už jsem se naplakala tolik, že ve mně nic nezbylo.“ Pak se ještě zařekla, že o soudném dni bude volat po pomstě. Necítila tedy smutek, ale spíše hněv: „Nehodlala se zhroutit. Odmítání pláče pro ni nejspíš bylo způsobem, jak si uchovat důstojnost a sílu, aby přežila zbytek procesu.“ A ten se pro ni nevyvíjel úplně dobře.
Kulturní obavy ze starých žen
Naštěstí pro ni ale zasáhl její v té době už slavný syn Johannes čili Jan Kepler. Odcestoval od své druhé manželky a dětí, aby se procesu mohl plně věnovat. Při pečlivém vypracování obhajoby použil vědeckou metodu, kterou si osvojil při svém astronomickém bádání, i veškerou svoji erudici. „Kepler měl díky svému vzdělání dostatečnou trpělivost na to, aby si lámal hlavu s detaily,“ tvrdí autorka knihy Astronom a čarodějnice. V podstatě vědecky rozebral tzv. důkazy obžaloby a našel v nich řadu rozporů. A ke všem údajným aktům čarodějnictví dokázal nabídnout přesvědčivě působící přirozené příčiny. Pojmenoval i obecnější, spíše sociologické důvody obvinění: nevraživost vůči jeho matce v důsledku jejího společenského postavení jako vdovy a přetrvávající kulturní obavy ze starých žen. Jeho obhajoba byla tak přesvědčivá, že jeho matka zřejmě jen díky němu unikla bestiálnímu mučení a byla nakonec zproštěna obžaloby.
Kniha tedy líčí slavného učence i v jeho rodinných vztazích, především v jeho roli syna, ale i bratra a otce. Záslužně se snaží tehdejší dění vnímat i z perspektivy Kateřiny, již podle autorky dodnes někteří historici bezdůvodně očerňují. Ale současně publikace připomíná, jak silně se v čase může proměňovat, co považujeme za vědecké a co nikoli, respektive koho za průkopnického učence a koho za šarlatána.
