AI? Nikdy, nikdy, nikdy, říká Renáta Fučíková, ilustrátorka Pražského golema a stovky dalších knížek
Renáta Fučíková dětským čtenářům svými kresbami a leckdy i texty zprostředkovala moudrost Bible a osudy největších Čechů od Jana Amose Komenského po T. G. Masaryka. Naposledy ilustrovala v půli října vydanou publikaci Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše (vyd. Práh), knížku Martina Vopěnky s náručí široce otevřenou i gójským čtenářům všeho věku a vyznání. Jak Renáta Fučíková pracuje a jak ona a její studenti z generace Z vnímají coby ilustrátoři a výtvarníci umělou inteligenci?
Na půvabu osmdesátistránkového svazku, připomínajícího třeba atmosféru dvora Rudolfa II., astronomická a alchymická zkoumání i kabalistické učení, jste se podílela zásadní měrou. Jak dlouho jste na těch čtyřiceti obrázcích, které čtenáři spatřili poprvé v rámci Velkého knižního čtvrtka, pracovala?
Knihu jsem ilustrovala tři měsíce. Byl to krásný, téměř meditativní proces. Od Martina Vopěnky jsem měla volnou ruku, a tak jsem se řídila vlastními pocity a vyjadřovala jsem vědomosti, které o dané době i problematice mám. Nechala jsem se vést intuicí. Společně jsme ladili pouze podobu golema. Shodli jsme se, že by měl působit duchovněji než nějaká hrouda hlíny nebo hranatý monolit. Chtěla jsem golema tvarem podobnějšího lidské bytosti, ale umělého. Vyděšeného i děsícího. Za vzor jsem si proto vzala pradávnou křehkou figurku z hlíny, nalezenou v pravěkém městě Jericho.
Ilustrovala jste desítky pohádkových knih, dětským čtenářům jste svými kresbami a leckdy i texty zprostředkovala moudrost Bible a osudy největších Čechů od Jana Amose Komenského po T. G. Masaryka. Vaše ilustrace jsou charakteristické zvláštní technikou proškrabované kresby. Měnila se nějak v čase?
Tuto techniku používám už od práce na ilustracích k sedmi dílům Letopisů Narnie. Před třiceti lety jsem pracovala na tehdy dostupném materiálu: kupovala jsem si velké archy kartonů, na které se tisknou obaly. Měly na sobě tenkou vrstvu bílé křídy. Na ni jsem černou tuší nanesla větší plochy a do těch jsem pak škrábala, až jsem získala černobílý rastr. Ten povrch určený jinému účelu mi vzdoroval, škrábání drhlo a skřípalo, asi jako když škrábete nehty omítku. Před deseti lety jsem ale objevila speciální kartony, které mají povrch dokonale připravený, sametově černý. Takže do něj už přímo škrábu tenkým nožíkem a užívám si každý tah. Na jedné ilustraci může být těch krátkých čárek i milion, jednou jsem to pro zajímavost spočítala.
Zkoušela jste někdy práci, kterou desetiletí děláte ručně, nahradit AI?
Nikdy, nikdy, nikdy. A asi to ani nezkusím. Mám k AI odpor, a to i z ekologického hlediska. Nechci, aby se kvůli mé neschopnosti zformulovat větu či nakreslit čáru někde daleko zbytečně odpařily hektolitry vody. To raději ať jsou mé věty blbé a čáry křivé. To raději ať se mi mozek i ruka unaví, ale budu to pořád já...
Jak mimochodem pracujete s vašimi studenty z Ateliéru didaktické ilustrace, který už šest let vedete? Nesnaží se ulehčit si práci pomocí umělé inteligence práci? Existuje v tomhle ohledu nějaký trend nebo tendence?
Moji studenti jsou už všichni z generace Z a upřednostňují autenticitu a pomalejší postupy. Děláme ilustrace do knih nebo na povrch předmětů. To jsou procesy pomalé. Vytváříme hodnoty hmatatelné a relativně trvalé, tudíž nespěcháme. V negativním vztahu k AI se se studenty shodujeme. Otázkou asi míříte k myšlence, že AI je jakýsi golem, který se nám může vymknout z ruky… Cítím to trochu jinak: golem byl stvořen k ochraně, k fyzické práci, zatímco AI je spíš jakési energetické pole, které nás může sežehnout, uškvařit. Obávám se, že mu neuniknu, i když s ním nechci nic mít.
Více si o knížce Martina Vopěnky Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše (vyd. Práh) s ilustracemi Renáty Fučíkové přečtete v Reflexu č. 45/2025, který vyjde ve čtvrtek 6. listopadu.
