Renáta Fučíková: Vážím si lidí, kteří dokážou zkombinovat obětavost s kázní. Oboje teď potřebujeme | Reflex.cz
nahoru

Renáta Fučíková: Vážím si lidí, kteří dokážou zkombinovat obětavost s kázní. Oboje teď potřebujeme

Veronika Bednářová3. dubna 2020 • 09:20
Koronadotazník: Renáta Fučíková
Koronadotazník: Renáta Fučíková
• foto: 
Archív

Renáta Fučíková je slavná česká výtvarnice a ilustrátorka; věnuje se tvorbě autorských knih pro děti i dospělé, píše a kreslí o historii a národní identitě; loni vyšla její úctyhodná kniha Historie Čechů v USA. Je nositelkou mnoha ocenění včetně několika Zlatých stuh, tří nominací na cenu Magnesia Litera, Grand Prix v Záhřebu 2018, zápisu na Čestnou listinu IBBY 1998 nebo ceny na Bienále ilustrací v Teheránu. Třikrát po sobě byla nominována na prestižní mezinárodní Astrid Lindgren Memorial Award.

Co vám chybí?

Chybí mi schopný a charismatický státník.

Co naopak nechybí?

Čím dál víc se ukazuje, že se v kritických okamžicích dokážeme semknout. Tudíž nám určitě nechybí odhodlání a dobrá vůle, stejně jako nám nechyběly v letech 1989, 1997 a 2002.

Je něco pozitivního na domácí karanténě?

Doháním nahromaděné pracovní resty. A cítím docela velký vnitřní klid, protože jsem roztřídila svou činnost na důležitou a nedůležitou.

Rozčílilo vás něco v posledních dnech?

Pravidelně mě rozčilují zmatené tiskové konference naší vlády.

Co vás naopak rozesmálo?

Neuvěřitelně mě uprostřed noci pobavil jeden humoristický příspěvek na facebooku. Začínal slovy: Chtěli bysme tady veřejně pochválit pana Babiša a pana ministra zdravotnictví, že konečně udělali první razantní a velmi důležitý opatření a to že po náročným celoročním jednání OTEVŘELI GALANTERIE…

Co čtete?

Doháním ty zmíněné resty, a tak právě čtu knihu o podstatě ruské patrimoniální moci z pera jednoho amerického historika. Potřebuju ji nastudovat ke knize o ruském dramatu, na niž se chystám už dva roky. Je to čtení užitečné a otevírá mi oči.

Na co se díváte v televizi?

Kromě zpráv si doma stahujeme filmy. Teď třeba dva příběhy z anglického středověku. Spousta krve a plechových brnění, oba s poměrně dobrým koncem, ale právě ta síla skutečného příběhu, ne nějaká patafantasy, vás dokáže odvést od těch zmatených a podivných věcí kolem.

Jakou posloucháte hudbu?

Po pravdě – teď žádnou. Musela bych ji pořád vypínat, jsem totiž v permanentním online kontaktu se studenty a se spoustou lidí. Chodí mi ilustrace ke konzultacím, vedle toho zprávy o distribuci domácích roušek, zprávy z Washingtonu, kde mám výstavu v zavřené galerii a chtějí ode mě online komentovanou prohlídku...

Jak získáváte informace?

Čtu domácí i zahraniční servery, snažím se k nim přistupovat kriticky. Pokud sama něco sdílím, tak po velmi zralé úvaze.

Z čeho máte strach?

Strach se neustále mění. Asi největší strach jsem cítila, když se k nám epidemie teprve blížila. Měla jsem letět instalovat tu zmíněnou výstavu do Ameriky a bála jsem se, že se během mé cesty situace doma prudce změní a já se třeba nedostanu zpátky k rodině. Rozhodování nebylo lehké, nespala jsem několik nocí. Nakonec jsem nechala letenky propadnout. Výstavu jsem sbalila a poslala do Ameriky kurýrem, zahájili ji beze mě. A teď je galerie ve Washingtonu stejně zavřená. Vývoj situace mi dal zapravdu. Myslím, že strach je vždycky nejhorší, když se zlo blíží a my ho jen tušíme. Jakmile je blízko a my můžeme být nějak aktivní, můžeme jednat, obavy slábnou. Mám ráda jedno krásné přísloví: „Hora je velká jenom z dálky.“ Ono funguje i pro obavu z něčeho neznámého. Na dálku působí hrozba děsivě, ale jakmile se přiblíží, je to, jako bychom se drápali po úbočí hory. Nemáme čas koukat se, jak vysoko je vrchol, vidíme jen jednotlivé kameny před sebou. Teprve z vrcholku hory se ohlédneme a můžeme být ohromeni, co jsme zvládli.

Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?

Asi právě na ty proměny strachu. Na proměny nálad ve společnosti: na to prvotní bagatelizování nákazy a na zásah prvními závažnými zprávami z Itálie. Obávám se ale, že jsme teprve na začátku těžkého období a že bude zážitků mnohem víc.

Čemu věříte?

Svému rozumu. Snažím se vyhodnocovat lavinu zpráv. Jsem realista a optimista, nikoliv idealista. Tudíž se realisticky připravuju na nejhorší, ale věřím v dobré konce. Věřím, že nás epidemie naučí spoustě věcí. Že si opět uvědomíme svou konečnost, pomíjivost a nepatrnost, ale že nebudeme poraženečtí. Když jsem byla malá, hodně starých lidí okolo mě říkalo: „Dá-li Pán Bůh, tak....“ Vzpomínám na ně, myšlení v tomto duchu by se totiž mělo vrátit. Měli bychom si uvědomit, že je spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit. Že nemůžeme tolik plánovat.

Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?

Mám obrovskou radost z mladých lidí kolem sebe. Ze svého syna. Ze svých studentů.

Změnila jste stravovací návyky?

Zatím ani ne. Jíme zdravě a zatím jsou obchody plné čerstvé zeleniny i ovoce. Vnitřně se připravuju i na možnost, že se to může změnit. Denně taky používám solný roztok – normální kuchyňskou sůl rozmíchanou ve sklenici teplé vody. Kloktám si a šňupám. Doporučuju všem, je to dezinfekce stejně důležitá jako mytí rukou.

Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?

Nevím, jestli se přímo vzdám. Spíše budu zvažovat - například cestování. Myslím, že tahle pandemie je varovným darem shůry. Sama patřím do poměrně ohrožené skupiny, svým věkem i chronickými potížemi, ale přesto si denně říkám, co všechno nám tahle situace dává? Na co nás upozorňuje? Tlumíme nadbytečné potřeby – zatím jen z donucení. Ale věřím, že po odeznění epidemie budeme všichni daleko více přemýšlet o svých skutečných potřebách.

Koho si dnes vážíte?

Vážím si lidí, kteří dokážou správně zkombinovat obětavost s kázní. Oboje teď potřebujeme.

Další „koronavirové“ dotazníky si přečtěte zde >>>


Věř v nejlepší a připrav se na nejhorší aneb 3 scénáře, co bude s našimi penězi. Přečtěte si velký rozhovor s bývalým viceguvernérem ČNB Mojmírem Hamplem v novém tištěném Reflexu >>>

Reflex 14/2020

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější