Šaty zničené brečícím Mečiarem, prezident pasák, otravné české zahrádkaření. Magda Vášáryová bez servítků
Magda Vášáryová (* 1948) je neobyčejně všestranná žena. Vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium a poté sociologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, ale proslavila se jako herečka. Známe ji především díky titulní roli ve filmu Marketa Lazarová, kritiky vyhlášeném nejvýznamnějším dílem stoleté historie české kinematografie, i v několika dalších. Minimálně pro jednu generaci zdejších diváků se stala erotickým idolem. Publikaci Než zmizím vydalo nakladatelství ekonoma a někdejšího ministra jak školství, tak financí Ivana Pilipa Bourdon v rámci Velkého knižního čtvrtka.
Její intimní fotografie z uměleckých filmů se v bulváru objevovaly ještě dlouho poté, kdy už působila jako sebevědomá diplomatka a politička. Ve starším rozhovoru s Karlem Hvížďalou řekla, že největší štěstí je pro ni vyrovnanost: „Po nikom nežádám, aby mne činil šťastnou. Štěstí si dělám sama...“
Z milované nenáviděnou
S touto proměnou milované herečky ve významnou, racionální političku se mnozí těžko vyrovnávali. Když se navíc Magda Vášáryová vyjadřuje k veřejným věcem nebo i úřadujícím vrcholovým politikům, její jazyk je přímý až nediplomatický. To vyvolává extrémně nepřátelské reakce části veřejnosti. Ostatně někteří tvrdí, že svoji prezidentskou kandidaturu si roku 1999 pokazila až arogantním vystupování sama. Když si později dovolila kritizovat českého prezidenta Miloše Zemana, jeho zdejší příznivci ji na oplátku označili za „pomatenou starou paní, která tak nenávidí náš stát, že udělá cokoliv, aby ho zvenčí pomlouvala“.
Právě poslední etapě svého života, diplomatické a politické, se věnuje v dnes vydaném knižním rozhovoru Než zmizím, který s ní připravil respektovaný novinář Petr Šabata (* 1961), aktuálně šéfredaktor deníku Právo, a předmluvu napsal Petr Pithart. Magda Vášáryová rekapituluje svoji kariéru velvyslankyně a poslankyně a přidává obecné pohledy na politické směřování jednotlivých zemí střední Evropy i našeho regionu jako celku.
Věchýtek Havel a Mečiarovy slzy
Portrét, které z jejího vyprávění vyvstává, je až černobílý. Na jedné straně chybující a často slabí politici-muži, proti nimž stojí Vášáryová coby žena předvídavá a silná, jež se snažila kupříkladu západní kolegy-diplomaty vzdělávat ohledně kulturně-náboženského pozadí občanské války v bývalé Jugoslávii nebo Václava Havla o skutečných náladách na Slovensku a reálné hrozbě rozpadu federace.
O Havlovi se vyjadřuje s respektem a hlásí se k jeho odkazu, nicméně dodává, že byl osobou „s útlými rameny“ a ona, plavkyně o hlavu větší, mívala při každém objetí pocit, že je příliš křehký na těžké úkoly a výzvy, jimž měl čelit: „Div se mě nezmocňoval podivný ochranářský instinkt.“ A jiní si prý k ní pro útěchu skutečně chodili. Líčí kupříkladu scénu, kdy byl Vladimír Mečiar tak rozrušený z jakéhosi Klausova projevu, že se o ni „opřel a plakal a plakal“. Svoje krásné šaty, které během toho měla na sobě, pak údajně musela vyhodit, protože jeho slzy nešly vyčistit.
Prezident v koutě a whisky od Zemana
S despektem se Vášáryová vyjadřuje třeba o třetím slovenském prezidentovi Ivanovi Gašparovičovi, s nímž to prý pro ni jako velvyslankyni bylo nejjednodušší. Protože nemluvil žádným cizím jazykem (Vášáryová hovoří plynně německy, anglicky, česky, polsky, srbsky a chorvatsky, rusky a francouzsky), nemusela hlídat, s kým bude při setkáních mluvit a jestli druhé straně bez konzultací něco neslíbil. „Když přijel do Polska na výročí Osvětimi, nikdo ho neznal… Tak jsem ho požádala, aby se postavil do rohu a počkal na mě, že jdu pracovat. Když jsem se po půlhodince vrátila, pořád tam poslušně stál a nestěžoval si.“
V textu se mihne i zmíněný Miloš Zeman, s nímž se vsadili ohledně prodeje Unipetrolu. Jak správně tušíte, tím, kdo prohrál, byl tehdejší český premiér, který musel Vášáryové dle úmluvy předat pětilitrovou láhev whisky.
Průmysloví Slováci a Češi chalupáři?
Kniha však neobsahuje pouze podobné historky a drby. Vysvětluje i na obecnější rovině, v čem se někdejší velvyslankyně ČSFR v Rakousku a slovenská velvyslankyně v Polské republice s danými politiky koncepčně neshodovala, co jim vytýkala osobně i jako reprezentantům svých států. A kritická je ke všem národům, které jsou v knize zmíněny, včetně svého vlastního, slovenského. Mimo jiné soudí, že se na Slováky nedá dlouhodobě spoléhat. Takže i Vladimir Putin podle ní zjistil, že třeba se slovenskou tajnou službou nelze vůbec spolupracovat, neboť je „naprosto neprofesionální“. Po velkém vypětí, jaké Slováci zažili za dvou vlád Mikuláše Dzurindy, pak upadli do pohodlí a znovu nevědí, kdo jsou: „Klidně slaví jeden den Cyrila a Metoděje a druhý den Svatopluka, který jejich žáky vyhnal. Jeden den oslavují Slovenské národní povstání a druhý prezidenta fašistického Slovenského státu Jozefa Tisa.“
Současně se žena, která byla deset let poslankyní Národní rady Slovenské republiky, snaží bořit stereotypy. Takže třeba polemizuje s tezemi sociologa Juraje Buzalky z jeho hojně diskutované knihy Postsedliaci, že čtyři pětiny Slováků si stále uchovávají svůj vesnický charakter. Vášáryová tvrdí, že „Slovensko bylo od 30. let 19. století průmyslově velice vyspělá země, nejvyspělejší v Uhrách“, což je ale zjednodušené tvrzení.
Jelikož je publikace určena českému čtenáři, primárně se obrací k němu. Apeluje na něj, aby se více zajímal o středoevropské okolí a více se veřejně mezinárodně angažoval. Místo toho jsme se ale podle ní stali chalupáři, což myslí krajně pejorativně: „Odešli jste na zahrádky a pěstujete tam kytičky a mrkev.“
Přitom na druhé straně přiřadila k osobnostem, které se zasloužily o Československo a jeho misi, Karla Čapka, paradoxně také autora knihy Zahradníkův rok. Na čemž je zřejmé, dodejme polemicky, že zahrádkaření se s občanským aktivismem až heroismem nijak vylučovat nemusí. Ostatně snaha o potravinové samozásobitelství dnes sama o sobě může být projevem aktivismu, i když jiného, ekologického. Přestože Čapek to tak ještě nevnímal, spíše si s humornou nadsázkou stěžoval: „V příslušné době se ukázalo, že musím denně schroustat sto dvacet ředkviček, protože je nikdo jiný v domě už nechtěl jíst; následujícího týdne jsem tonul v kapustě, načež přišly orgie v kedlubně, dokonce dřevnaté.“
Jsou Češi skutečně moralisté a pokrytci?
V knize najdeme přehánění a někdy i výroky na pomezí žalovatelnosti (současný polský prezident Nawrocki byl podle ní „v minulosti i pasákem“). Někdy jí Petr Šabata právem oponoval, například když v souvislosti s expremiérem Petrem Nečasem a jeho pádem poněkud absurdně tvrdila, že Češi jsou moralisté a pokrytci vyžadující, aby politici byli andělé. Ve skutečnosti Češi politikům jejich nevěry tolik nezazlívají, ovšem v případě Petra Nečase šlo nejen o milostný vztah, nýbrž hlavně o skandální zneužití pravomoci a o nepřípustné propojení osobního života s chodem státu.
Škoda, že někdejší šéfredaktor deníků Mladá fronta DNES, Hospodářské noviny nebo slovenská Pravda Šabata nebyl kritičtější či poněkud „šťouravější“ i v jiných věcech. Například se Vášáryové nezeptal, jestli se v politice alespoň někdy spletla taky ona jako ostatní smrtelníci, nebo je opravdu zcela neomylná. A dále překáží, že redakce knihy nebyla ráznější při krácení či pomyslném klestění textu. To, že autorce vadí české zahradničení, asi stačilo říct jednou, maximálně pro lepší paměť či méně chápavé dvakrát, ale jistě nebylo nutné to tak úmorně a únavně opakovat.
Pohled Magdy Vášáryové do zákulisí diplomacie, slovenské historie nebo postojů Rakušanů k Československu po roce 1989 může být poučný, i když mnohé z řečeného si těžko můžeme ověřit. Její slova jsou ale hodně provokativní a snad až příliš sebejistá, takže skupina těch, kteří Vášáryovou, mírně řečeno, neměli rádi, se nyní asi ještě rozroste. Někdo by možná zlomyslně dodal, že Češi teď budou výrazněji objevovat Magdu Vášáryovou, jak ji Slováci znají už dlouho. Současně ale není možné se nezeptat, nakolik by podobně suverénní vystupování bylo u mužů tolerováno spíše…
