Love Me Tender mění gender a experimentuje se soukromím
Čtěte, než to zakážou! V tomto případě nejde jen o frázi. Mohlo by se to stát, kdyby se u nás po podzimních volbách dostal k moci někdo typu maďarského premiéra Viktora Orbána, který ve své zemi zakázal propagaci LGBTQ. Queer autofikce Love Me Tender vyšla v dosud svobodném Česku péčí nakladatelství Tranzit.cz v perfektním překladu Petry Zikmundové, jež si udělala dobré jméno již převody knih Virginie Despentes (ty vyšly v nakladatelství Garamond a nejnověji Vyšehrad; jeho nová a dramaturgicky velmi zajímavá edice Hlas představila před pár týdny její román v e-mailech s atraktivním názvem Čau debile).
V českém debutu francouzské spisovatelky Constance Debré (53) opustí úspěšná advokátka svého svého partnera a začne balit holky, což obvykle dělají spíše muži. A jak to někdy dělají opuštěné manželky, manžel se jí pomstí obviněním z pohlavního zneužití jejich společného syna. Společnost její proměnu vnímá jako iracionální. Chce dobrodružství? Proč nevyleze na Everest? Lidé jsou holt příliš zacyklení ve svých homolkovských existencích. Constance Debré, jež je sama svou hrdinkou, se s tím vším poměrně stoicky smiřuje, k čemuž jí dopomáhají střídající se přítelkyně, plavání a psaní.
Lesbický román pro muže
Nenuceným uměním zkratky a sdělností bez květnatosti připomíná kniha ceněný prozaický debut básníka Elsy Aidse Přípravy na všechno (Fra, 2020). Během četby sledujeme, jak se autorka každodenní psanou sebereflexí zabydluje v režimu standby. Svou kognitivní disonanci z odloučení od syna léčí vědomou disociací od celé své dosavadní existence.
Něco takového nejspíš měla na mysli filozofka Tereza Matějčková, když v knize Kdo tu mluvil o vítězství (Karolinum, 2022), za kterou byla nominována na Magnesii Literu, burcovala čtenáře k všeobecné rezignaci. Praktikování sebereflexivního psaní může být zatáhnutím za záchrannou brzdu, když cítíme, že se blíží vyhoření. Je to lepší než sebevražda, ale na druhou stranu – zneužití se trestá.
Následná publikace je mučednictvím, jež netřeba příliš glorifikovat. Stejně jako autorčino střídání partnerek. Ač jde o styky konsensuální, obsahují prvky manipulace. „Balený“ člověk může mít pod vlivem hormonů zkreslené vidění, i když není přímo obelháván. Citlivější jedinci z řad „baličů“ na krátkodobé románky často rezignují, aby neubližovali. Možná je to škoda. Debré ukazuje, že autofikce je tu od toho, aby dělala z velblouda komára, nikoli naopak.
Bazén jako matka
Josef Pánek ve své aktuální próze Portrét vědce v postindustriální společnosti (Argo, 2025) stupňuje svůj rozvolněný styl až k nesrozumitelnosti, Debré je právnicky stručná a jasná. Sekne s právnickou praxí, přestěhuje se do mrňavého holobytu, píše pravdu a nic než pravdu, vydává ji a každý den chodí plavat. Plavání je u ní stejně kompulzivní jako psaní.
Autor tohoto článku také chodí každý den plavat, takže může dosvědčit, že to má až psychedelické účinky, jež nelze přičítat pouhému vylučování endorfinů při svalové námaze. Stačí být chvíli ve vodě a všechno se změní. Voda má očistný a scelovací efekt, je to všeobjímající dotek. Svých prvních devět měsíců jsme všichni strávili v plodové vodě, takže návštěvu plovárny lze brát jako návrat do matčina lůna. Matka Debré, která se jí v textu neustále vkrádá na mysl, zemřela ve věku, ve kterém její dcera píše svou knihu.
Zveřejnění – Achillova pata autofikce
Debré zeštíhluje sama sebe, množství přátel i vlastněných věcí. Ukazuje, jak si člověk při nedostatku odborníků může sám provádět psychoterapii. Stačí se rozhodnout. Nějaké hlubší důvody, nuancovanější odstíny autorčiny životní změny však v textu absentují stejně jako intenzivnější pocity. Spolu s promiskuitou, kradením po obchodech a celkovou disociací od společenského postavení v tom lze spatřovat až určitou sociopatii.
Trocha sociopatie je při psaní autofikce také nezbytná, vždyť autorka píše o skutečných lidech. To je na jednu stranu čtenářsky stimulující, na druhou to někdo může nazvat amorálním. U autofikce spisovatele Davida Zábranského Jů a hele (Větrné mlýny, 2024) kritici napříč periodiky cenili právě jeho odvahu jít s kůží na trh a ochotu obětovat se pro čtenáře. Cena Magnesia Litera, o kterou se autor v knize částečně vážně a částečně ironicky na několika místech hlásí, ho však za to samé prostřednictvím poroty poslala do propadliště dějin.
Psaní s respektem?
„Pokud v porotě literární ceny probírali otázky morálky, měl by teď ten z porotců, který si dovolil tuto otázku nadnést, být s vážným zraněním v nemocnici. Zbylí porotci by museli takového člena přizabít, což se podle všeho nestalo. Tato porota se nepovedla, ale brzy jistě bude lépe, pokud tedy o porotcování Liter někdo bude mít zájem,“ napsal David Zábranský s nadsázkou sobě vlastní ve sloupku pro iLiteraturu z 2. května. Za své bolestínství sklidil ostrou kritiku.
Když si však poslechneme zdroj, ze kterého vycházel, tedy podcast Čtení s Respektem z 25. dubna, jeho rozhořčení je náhle o dost jasnější. Vždyť porotkyně kategorie prózy Kateřina Čopjaková nejdřív prohlašuje: „Tenhleten (román – pozn. redaktora) mě teda velice zaujal a myslím, že ta upřímnost a syrovost se mu teda vyplatila.“ Vzápětí však pokračuje: „Tam vím, že třeba v naší porotě se i objevily hlasy, že ta próza je nějakým způsobem jako neetická. Tím, co zveřejňuje vlastně autor o své rodině. A myslím, že mu to dost jako ubralo body, takže pak nebyla šance ho vlastně prohlasovat do té, do té užší nominace. Neříkám, že to byl hlavní důvod, ale byl to třeba jeden z důvodů.“
Cenu za prózu nakonec získal J. A. Pitínský se sbírkou črt Domácí potřeby (Větrné mlýny, 2024), který ve své vítězné řeči v zastoupení uvedl, že měl vyhrát Zábranský. Ten je tedy nakonec jakýmsi stínovým laureátem, ale dilema dobyvatelů autofikční pravdy je i tak jasně dáno – zveřejňovací kontroverzi nelze obejít. Možná je to tak ale přirozené a správné, jak už jsme naznačili u metafory se záchrannou brzdou.
Slibný začátek
Diskutabilní je veřejné psaní zejména tehdy, když jsou jeho předmětem děti, nicméně třeba Love Me Tender už se dočkalo i filmového zpracování. Stejnojmenný snímek na projekci na festivalu v Karlových Varech spoustu „mamin“ dojal k slzám. Herečka v hlavní roli Vicky Krieps si pak odnesla i cenu ředitele festivalu.
Pravice staví na tradiční rodině, levice na širších komunitách. Constance Debré neinklinuje ani k jednomu. Je literární šamankou, její styl je přístupný všem a léčí jím minimálně sebe samu. Ve Francii Love Me Tender vyšlo už před pěti lety jako součást volné trilogie s romány Playboy a Nom. Těch se v češtině dočkáme snad v budoucnu. Kritické ohlasy na knihu jsou zatím nadějné, volební průzkumy už méně.
