V Cannes triumfovala obžaloba íránského režimu, bodoval i Joachim Trier. Český Karavan se neumístil
Zlatou palmu na festivalu v Cannes získal íránský režisér Jafar Panahi s nesmiřitelnou kritikou své vlasti It Was Just an Accident. Ceny si odnesl i brazilský herec Wagner Moura a režisérská hvězda evropského artového kina Joachim Trier.
V Cannes v sobotu 24. května skončil 78. ročník tamního filmového festivalu. Jeho největším dramatem bylo, že na hlavním bulváru Croisette spadla palma. Z bublin kinosálů však filmaři naživo i svými filmy obraceli pozornost k bouřím ve skutečném světě. Politický apel, který byl zřetelný už na slavnostním zahájení, pak padl na úrodnou půdu i u poroty, již vedla francouzská herečka Juliette Binoche.
Nejvyšší ocenění, tedy Zlatou palmu, vyhrálo drama It Was Just an Accident, v němž íránský režisér Jafar Panahi vychází z vlastních zkušeností s tamním tvrdým politickým režimem; sám se za své postoje ocitl ve vězení. Snímek vypráví o automechaniku Vahidovi, který nabude podezření, že jeho nejnovější zákazník ho kdysi ve vězení mučil. Není si ale úplně jistý, a tak kontaktuje bývalé spoluvězně. Nastal skutečně čas na Vahidovu pomstu?
Zatímco loňskou soutěž rámovalo množství filmů s výrazným komerčním potenciálem (Anora, Emilia Pérez, Substance, Parthenope...), letos tvůrci s ambicemi oslovit širší publikum spíše zklamali. Očekávaný western Eddington od Ariho Astera kritika odzívla podobně jako Alphu, novinku Julie Ducournau, která se svým předchozím Titanem Cannes vyhrála. Určitý kinopotenciál by mohla mít novinka Joachima Triera (Nejhorší člověk na světě) Sentimental Value o vyrovnávání se stárnoucího otce se svou dcerou, a to na půdorysu natáčení autobiografického filmu. Premiérové publikum ocenilo Sentimental Value nejdelším, patnáctiminutovým potleskem. A porota? Druhým místem čili Grand Prix.
Obecně mi letošní program přišel hodně vyrovnaný. Potěšilo mě, že formálně byla vyprávění nevysvětlující, fragmentovaná do často nezapomenutelných momentů. Takové nabízí i možná až příliš dlouhé brazilské kriminální retro The Secret Agent z konce 70.let. Kleber Mendonça Filho tu vášnivě skicuje společnost sužovanou korupcí, vydíráním, vraždami: Marcelo (Wagner Moura) utíká před hněvem ministra, jemuž překazil výhodný obchod. The Secret Agent vyhrál nezvykle hned dvě ceny – za režii a za nejlepší mužský herecký výkon.
Nejlepší herečkou porota zvolila Nadii Melliti z dramatu o sexuálním dospívání muslimské dívky The Little Sister a cenu za nejlepší scénář potom vyhráli bratři Dardenneové za sociálně realistické drama Young Mothers o hrdinkách z domova pro mladé matky. Všechny zmíněné filmy si nějakou cenu bezesporu zaslouží, dle mého jde ale o výběr na jistotu, o selekci snímků, které mezi návštěvníky rezonovaly. Jako kdyby tak porota rezignovala na možnost učinit výběrem vítězů nějaké větší, originální gesto. Dva z nejoriginálnějších snímků v soutěži se pak alespoň podělily o Cenu poroty: režijně ohromující drama žen procházejících během jednoho století zdmi usedlosti na německém venkově Sound of Falling od Maschi Schilinski, stejně jako Sirât, drsnokrásná raveová obžaloba současného světa od Olivera Laxeho. Poté, co loňská porota udělila nečekanou Prix Spécial, nenechal si tuto možnost ujít ani tým Juliette Binoche. Cenu dostala halucinační fantazie Resurrection. Čínský režisér Bi Gan tu v několika kapitolách zpracovává historii 20.století – ovšem ve světě, kde lidé přestali snít i umírat.
Ve vedlejším programu Un Certain Regard pak vyhrál film The Mysterious Gaze of the Flamingo. Nejlepší herec vzešel z debutu Urchin Harryho Dickinsona a nejlepší scénář získal debutující Harry Lighton s pozoruhodným dramatem o sexiuálním otroctví a dominanci Pillion. Český Karavan se neumístil.
