Kniha hladu vypráví o jednom z nejtragičtějších období ukrajinských dějin, o holodomoru
„Ráno hlad vyhrává Internacionálu na Myroskových žebrech, já si jen pevněji přitáhnu šátek přes uši, abych nic neslyšela, ale stejně slyším – ta hudba proniká k mé hlavě přes šedou vlnu a buší mi do ní jako obušek. A moje lebka se postupně poddává, puká a propadá se dovnitř, aby se už nikdy nestala hlavou, která je schopna myslet a chápat tu dobu, v níž jsme se všichni ocitli…“
Může být hlad hlavním hrdinou knihy? A proč by ne, v roce 1890 vydal norský spisovatel Knut Hamsun, nositel Nobelovy ceny (1920) a pozdější obdivovatel nacismu, román Hlad.
Ukrajinský hladomor
Jeho hrdina, začínající spisovatel, je chudý a trpí hladem a zároveň je hlad v románu symbolem hledání sebe sama, identity, prázdné existence. O více než jedno století později píše o hladu v mnoha podobách ukrajinská básnířka a prozaička Taňa Pjankova (* 1985). V jejím románu Věk rudých mravenců (vydal Maraton, přeložila Eva Reutová) je také fyzický hlad na prvním místě, a je to popsáno tak expresivně, že čtenář musí občas knihu odložit a nabrat síly k četbě dalších stránek. Nedostatek jídla vedoucí až k halucinacím, k psychickým proměnám. V tom se Hamsun a Pjankova neliší. Liší se v historických souvislostech. Hamsunův text je kritikou nastupujícího průmyslového amorálního kapitalismu, Pjankova se vrací k jednomu z nejtragičtějších období ukrajinských dějin, k hladomoru (ukr. holodomor) na území Ukrajinské SSR, který byl vyvolán industrializací, násilnou kolektivizací, povinnými odvody, ale i neúrodou v jižním Rusku (i v jiných zemědělských oblastech). Ale na Ukrajině měl postapokalyptickou podobu, včetně odkládání dětí a kanibalismu.
Podoby hladu
Pjankova, podobně jako jiné postsovětské spisovatelky (např. Guzel Jachina), dobře ví, že tragická historická témata je nutno zpracovávat na základě podrobného faktografického studia propojeného s rodinnou pamětí a že ono obecné se musí vyjevit právě zpracováním osudů jednotlivců, na něž přecházejí i příběhy jiných. Nositeli, či ještě lépe „představiteli“ hladu jsou tři postavy žijící v obci Macechy u Poltavy. Přelom let 1932/1933. Dusja, dcera kulaka, který zmizel, což může znamenat cokoliv, žije v chalupě s bratrem a matkou, ti hladoví fyzicky, není kde co brát. Svyryd, vesnický aktivista, který se dal do služeb komunistického režimu, snaží se z toho vytřískat co nejvíc, hladoví neustále po Dusjině matce Hanně, která dala v mládí přednost jeho tehdejšímu kamarádovi. Solja, dcera z lékařské rodiny, jejíž manžel, komunistický komisař, je poslán do Macech, aby zlomil odpor „kulaků“. Zemřela jí dcera, smutek řeší „přežíráním se“, protože má jídla nadbytek, až ji musí její manžel umístit do sanatoria. Vůbec netuší, co se venku děje, teprve když se jí ztratí pes (nahrazující dceru) a ona se dozví, že ho nejspíš někdo snědl, začne chápat realitu.
A pak samozřejmě Hlad, který je součástí všeho a všech, v rozličných podobách, v řeči, ve snu, v prvcích na zemi, pod zemí i ve vzduchu. Jako inkvizitor, diktátor, ďábel. Autorka ho popsala všemi možnými způsoby, text je jím cítit a vidíme ho i v pohybu jako ve filmu a slyšíme ho šelestit i hřmět. Jednou z nejsilnějších scén je vítání Soljina manžela v Macechách, kde mu mladé dívky musejí zpívat a ta jedna, která mu má podat bochník chleba, to hlady nevydrží…
Šlo o akt genocidy?
Rudí mravenci jsou pak povedenou metaforou totalitního politického systému. „Rudí mravenci se množí, shromažďují se do kolonií, rychle se rozlézají po Ukrajině – po jejích městech, vesnicích, samotách. Roztékají se stejně, jako se roztéká ohnivá řeka po úhorech se suchou travou; hrozivě piští, chtějí panovat nad námi, kteří už dávno nejsme lidmi, nýbrž drobným, mlčenlivým hmyzem. […]. Mstí se nám… Za co se nám mstí? Možná za to, že chceme být lidmi, mít svou půdu, pěstovat na ní obilí, jablka, slunečnice… Za to, že chceme krmit svoje děti mlékem, a ne slzami?“ Kniha je vybavena i slovníčkem reálií, a především doslovem ukrajinistky Terezy Chlaňové.
Že byl hladomor na Ukrajině (ale i v Kazachstánu apod.) vyvolán uměle, přiznali i ruští představitelé. Nejasné je, kolik lidí zemřelo (od 3 do 5 milionů; ukrajinské zdroje uvádějí 7 až 10 milionů, ale na celém území SSSR, kde žili Ukrajinci), a zda šlo o akt genocidy. Tento termín používá u nás známý americký historik Timothy Snyder, zásadně proti byl Alexander Solženicyn tvrdící, že vyvolání hladomoru z etnických důvodů je výmyslem ukrajinských nacionalistů. Ukrajina hladomor (1932–1933) oficiálně prohlásila za akt genocidy, podobně i další státy (USA, Austrálie, Mexiko, Kanada atd.). Česko to učinilo v dubnu 2022 a v prosinci téhož roku Evropská unie.
Šifrinovo dezinfo
Nicméně stále vycházejí i stalinistické pohledy na události. Jiří Šifrin napsal ódu na Stalina s názvem Bůh synergie (vlastní náklad 2019), v níž tvrdí, že ruská emigrace, západní tajné služby a Trockij, ti všichni se snažili vyvolat hlad a následné povstání proti bolševikům. Volný trh prý, díky neúrodě v Rumunsku a Turecku, vysál spoustu čistého obilí a mimo jakoukoliv kontrolu do obchodní sítě vrhl obrovské množství obilí plesnivého – za této situace lidé oslabení nedostatkem potravin snadno podléhali otravám. A teď patafyzické, nepříliš smysluplné eso z Šifrinova rukávu: „Politbyro upozorňuje na násilnou ukrajinizaci jako jednu z hlavních příčin hladomoru! Ještě lepší je pokračování, že ukrajinizace probíhala masívně i na severním Podkavkazí a protože si to místní neuvědomili, stihl je hladomor. Podobně i v černozemním Rusku. Nápravná opatření zahrnovala zastavení ukrajinizace a obnovu používání ruštiny v úřadech, školách, novinách a časopisech a výměnu zodpovědných pracovníků! Vzpomeňme, že hladomorem bylo zasaženo především Novorusko. Teprve teď vyšla najevo pravá barva, ,ukrajinské‘ zfašizované inteligence.“
K tomu, pro mladší ročníky neznalé labyrintů marxismu-leninismu, pomůcka k luštění: Tyto výroky jsou pravdivé, protože jsou vědecké, a současně jsou vědecké, protože jsou pravdivé.
