Tatarská spisovatelka Guzel Jachina se svým románovým debutem Zulejka otevírá oči zazářila. Příběh o lidské nezlomnosti a nevyzpytatelné lásce sklízí úspěch u čtenářů po celém světě.
Guzel Jachina (40), s níž si mimochodem v dnešním Reflexu můžete přečíst rozhovor, se rozhodla zvěčnit úděl na Sibiř vysídlených kulaků před sedmi lety. Tehdy smrt umlčela v půli věty vzpomínky její babičky, která prožila šestnáct let ve vyhnanství na Sibiři. Guzeliny předky postihla ve třicátých letech násilná kolektivizace venkova, již doprovázelo zatýkání, popravy a deportace rolníků. Statisíce rodin byly vyhnány ze svých domovů.
Guzel Jachina se rozhodla, že o všem napíše. O rodném Tatarstánu, nekonečném a nedobrovolném putování, o tajze, strádání, o naději v beznaději. Jachina uměla velmi dobře zacházet s jazykem, byla překladatelka, ale nebyla si jistá, jak má uchopit a vystavět příběh. Chtěla toho tolik sdělit... Přihlásila se na scenáristiku, aby se to naučila. Dva roky věnovala studiu archivních pramenů. Pustila se do psaní scénáře, nakonec však pro své postavy zvolila klasický román. Po osmi měsících udělala závěrečnou tečku. Zulejka otevírá oči se v Rusku stala událostí, přímo Knihou roku. Guzel za svou prvotinu získala mnohá ocenění včetně státní ceny za literaturu Velká kniha. K českému čtenáři se román nyní dostává ve zdařilém překladu Jakuba Šedivého, vydalo jej nakladatelství Prostor.
Guzel Jachina neplýtvá slovy ani se neholedbá nabytými vědomostmi. Její úsporný, obrazotvorný styl dopřává čtenáři přímo filmový požitek. Na čtyřech stech stránkách se odvíjí strhující příběh. Hlavní postavou románu, který se odehrává v přesných historických kulisách, je třicetiletá tatarská venkovanka Zulejka. Utržila tolik palčivých ran, kolik jí předpověděla nelítostná tchyně; nemá cenu se jim vzpírat, může jen odhodlaně nastavit druhou tvář. I poslední věštecký sen stoleté stařeny se vyplní. Zulejka skončí v pekle. Na Sibiři. Smrt, která ji během strastiplné cesty obklopuje, ji neděsí; představou, že prožívané trápení jednou skončí, se spíš konejší. Uvyklá dřině a slepé poslušnosti má oproti jiným vlastně výhodu. Nesvoboda pro ni není nic nového. Už ji nemá co zaskočit – a přece jí osud nachystá překvapení.
Zulejka se upne k životu, který v sobě nosí, a nachází sílu všemu čelit, přečkat cokoliv. Lásce k nepříteli se ovšem brání. Uvědomělý rudoarmějec Ignatov je jejím protipólem; rozděluje je národnost, přesvědčení i prolitá krev. V době, kdy je projevená lidskost považována za neodpustitelnou zradu, je však hranice mezi vykonavateli a oběťmi stalinské moci velmi tenká.
