Z titulků rámujících film Bob Marley: One Love se toho divák dozví pomalu stejně jako z celého děje. V roce 1976 je Jamajka na pokraji občanské války a tamní rodák Bob Marley organizuje mírový koncert, jenž má usmířit znepřátelené frakce. A desku Exodus, kterou Marley a jeho kapela Wailers vydali v roce 1977, časopis Time označil za nejlepší album 20. století. To mezi tím je ilustrace, která přehledně a bez nepohodlných pochybností cementuje muzikantovu pozici v dějinách. V titulcích jsou ostatně mezi producenty uvedeni hned čtyři Marleyho příbuzní, včetně manželky Rity a syna Ziggyho, rovněž hudebníka. Takhle vypadá film o člověku, kterého jeho autoři mají rádi, pro lidi, kteří ho mají rádi taky.
Ale co ti ostatní? Nic proti Bobovi a reggae, jež Marley z Jamajky exportoval do světa, ale kde je konflikt, jenž by vykřesával děj, kde jsou otázky, které by v nás vzbuzovaly zvědavost? Hudebník je od začátku snímku ukazován jako ikona, jíž jsou na tiskovce pokládány jen servilní otázky a jehož moudrému poselství davy chápavě přikyvují. Aspoň nějaké drama logicky plyne z toho, že na Boba a jeho blízké je spáchán pokus o atentát. Marley na mírovém koncertě sice vystoupí, ale pak se rozhořčen stáhne do Londýna. A tam jde zase všechno jako po másle. Hrdina zaslechne soundtrack z filmu Exodus, spojí si jeho název se svou situací a nahraje stejnojmenné album. Nevidíme tvůrčí bolesti ani tápání, Marley tvoří z éteru jako každé správné božstvo. Úspěch desky je pak odvyprávěn až dojemně staromódně: výlisky mizí z pultu a černé na bílém vidíme, jak vysoko Exodus vystoupal v žebříčku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
