Sto let po narození skladatele, komika a výtvarníka JIŘÍHO ŠLITRA (15. 2. 1924–26. 12. 1969) jeho písně žijí, jeho hlas stále zní a jeho tvář se pořád objevuje na televizních obrazovkách. Nemáme pocit, že by zestárl. V reálném životě to muž přezdívaný Rybín nestihl – zemřel tragicky v pouhých pětačtyřiceti. A jeho odkaz zešedivět nemůže. Dokud nám Čechům z paměti někdo násilím neodstraní Árii měsíce, Písničku pro Zuzanu, Krajinu posedlou tmou, Purpuru, Dotýkat se hvězd a jiné hity pražského divadla Semafor, budeme si ty rafinovaně jednoduché melodie zpívat dál.
V jednom z rozhovorů JUDr. Jiří Šlitr líčil: „Na doktora mě promovali v roce 1949. A bylo to dobře. Vím třeba, co je to námořní a mezinárodní právo. Já chtěl být totiž diplomatem. Trochu znám řeči, tak jsem si myslel, že bych mohl dělat diplomata v nějaký krásný zemi.“ Světovost už rodákovi z Podkrkonoší zůstala. Patřila k jeho hlavním charakteristikám, a mimo jiné i proto ho měl tak rád Jan Werich, který se v šedivém socialistickém Československu zoufale snažil o totéž.
Přesah někam jinam, ven do svobodného prostoru, se projevoval ve všem, co Jiří Šlitr dělal a říkal. Po hudební stránce byl sice možná až příliš konzervativní, což mu zabránilo účinně se popasovat s beatovou generací. Ale jako zvídavý kumštýř, stavící své zdravé ambice do ostrého kontrastu k průměrnosti „malého českého člověka“, měl v české pop-music vlastně jen jednoho předchůdce a konkurenta: Jaroslava Ježka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
