Popularizátorka dějin sexu Kate Listerová upoutala pozornost mnoha českých čtenářů poprvé vloni, když vyšel překlad její výborné knihy Podivuhodná historie sexu (Paseka 2022). Mimo jiné v ní poukázala na obrovskou variabilitu kulturních dějin sexu. Nyní jí vychází publikace tematicky spřízněná, i když už poněkud specializovanější: Děvky, šlapky, hampejznice: Dějiny prodejného sexu.
Kate Listerová vypráví ve více než dvousetpadesátistránkové knize Děvky, šlapky, hampejznice: Dějiny prodejného sexu (v překladu Petry Diestlerové ji v půli listopadu vydalo nakladatelství Paseka) mnohočetnou historii „transakčního sexu“. Od antiky po dnešek, od chrámové prostituce přes zámecké komnaty, nevěstince až po luxusní salony, za pomoci zhruba pěti set fotografií či ilustrací. Chce přitom bojovat proti zažitému vnímání prostitutek, které u nás vyjádřil například Josef Svatopluk Machar ve veršovaném románu Magdalena: „»Řekněte mi, jak to možno, že vy s takou čistou duší, že vy s tímhle jasným okem zapadla přec v tento pelech?« »Zde se člověk octne snadno… Slušná tvář a trochu bídy – a ten svět je náhle pro vás jako plocha nakloněná: jeden krok – a již jste dole«“. Místo toho se Listerová snaží citovat autentické hlasy těch, které sex skutečně prodávaly.
Je OnlyFans prostituce?
Vracejícím se motivem je obtížná definovatelnost toho, co se vůbec „počítá“ jako prostituce a kde jsou její hranice. Například co vydržované ženy, profesionální metresy či ty nesčetné ženy, které si občas rády vylepšily a vylepšují příjem placeným sexem? V současnosti je sexuální práce rozmanité pole, které zahrnuje sexuální pracovnice poskytující veškeré služby, ale také striptýzové tanečnice, vydržované ženy, poskytovatelky BDSM služeb a ty, které prodávají fotografie na serveru OnlyFans. Všechny nabízejí nějakou sexuální službu, ale jen málokteré by se označily za „prostitutky“.
Na druhé straně, ve viktoriánských dobách lidé běžně nazývali prostitutkou nejen ženy prodávající sexuální služby, ale i jakoukoli jinou, která žila s partnerem mimo manželství. A podobně u mužských prostitutů: po staletí nebyl činěn velký rozdíl mezi muži, kteří platili jiným mužům za sex, a těmi, kdo pouze vyhledávali příležitostný sex na londýnských místech dostaveníček (většinou šlo stejně o tatáž místa): podle převládajícího mínění to byli všechno „muži horší než kozli“.
Katolická církev z prostituce tyla
Postoje k prostitutkám rovněž kolísaly, i když převažovalo negativní hodnocení. Ovšem ty, které sloužily v babylonských Ištařiných chrámech, poskytovaly sex coby posvátný akt (nevěstka Šamchat z Eposu o Gilgamešovi jej navíc vykonává na příkaz krále). Sex s touto kněžkou byl chápán jako vzácný dar: „Kdo by se nechtěl milovat s bohy?“ Podobně se indické dévadásí staraly o chrámy, kde zpívaly a tančily na počest božstev. Současně to byly jakési kurtizány vydržované boháči, kteří je vyhledávali, protože to byly posvátné ženy: „Oslňovaly panovnické dvory svou poezií, hudbou a oddaností bohyni. Sex byl součástí jejich světa, avšak pouze okrajovou: oslavovaly umění, krásu, lásku a božství“.
Katolická církev sice prostituci oficiálně veřejně nepodporovala, ale dokázala na ní finančně vydělávat. A dlouhodobě ji tolerovala, protože ji chápala jako menší zlo: dostupnost těchto nepočestně žijících žen měla omezovat homosexualitu.
Sexuální práce = svoboda
Postavení těchto žen mohlo být velmi odlišné: někdy se stávaly a stávají prostitutkami z hmotné nouze, jindy jsou k tomu přímo přinuceny. (Bohužel i v nedávné době či dnes: ženě je v cizí zemi falešně slíbena práce v pohostinství, na místě je ale připravena o cestovní pas, držena v zajetí a v nechtěné roli nesvéprávné prostitutky). Ovšem mnohé prostitutky si právě proto, že nebyly řádnými manželkami svazovanými společenským očekáváním a normami, mohly paradoxně dovolit více než ony. A také toho v jistém ohledu více dosáhnout.
Snaha pochopit zkušenost těchto žen je proto v tomto ohledu podle autorky cvičením v kognitivní disonanci. Z hlediska zákona to někdy byly skoro otrokyně, ale v rámci svého postavení měly volnost jiným ženám odpíranou. Mnohdy získaly vzdělání a školení v umění, diplomacii a společenské etiketě: „Často chodily elegantně upravené a bohatě oděné. Zatímco manželky nesměly doprovázet své muže mimo domov, sexuální pracovnice se mohly podílet na veřejném životě a chodit na společenské akce.“ To tvrdí autorka o čínských prostitutkách v 18. století, ale s malými obměnami by se totéž dalo říct i o starořeckých hétérách.
Extrémním případem takto nekonvenční ženy byla zvláště Čeng Š’ (1775–1844), původně prostitutka a později pirátská velitelka, která svého času velela desítkám tisíc mužů. Podle Listerové rozhodně nebyla spořádanou ženou odpovídající konfuciánskému ideálu, jako „květinová dívka z bordelů“ nebyla vychovaná k poslušnosti, zato dobře znala mužský svět. Když převzala velení pirátské flotily, pomohl jí výcvik v obchodě, politice a samozřejmě i v umění ovládat muže a manipulovat jimi. A dožila se mimochodem relativně vysokého věku: ke stáru vedla relativně poklidný život jako majitelka herny.
Stát se obětí tolika mužů
Kniha ale přináší i smutnější příběhy. Tak nejslavnější kurtizánou renesanční Itálie byla Veronica Franco (1546–1591), zdatná spisovatelka, mezi jejíž četné milence patřil prý dokonce samotný francouzský král. Byla sice bohatá a slavná, ale to jí nakonec příliš nepomohlo. Roku 1580 byla udána inkvizici a souzena za čarodějnictví. Na přímluvu svého patrona Domenica Veniera (či obecně díky svému spojení s benátskou šlechtou) byla obvinění zproštěna, ale její pověst ani majetek se z toho již nikdy nevzpamatovaly. Zemřela v chudobě ve 45 letech.
Ohledně vrtkavého života kurtizán, byť jejího postavení, se Veronica Franco vyjadřovala až brutálně upřímně: „JE TO TA NEJHORŠÍ VĚC, VZDORUJÍCÍ LIDSKÉMU ROZUMU, PODŘIZOVAT SVÉ TĚLO A ÚSILÍ OTROCTVÍ, NA NĚŽ JE DĚSIVÉ BYŤ JEN POMYSLET. STÁT SE OBĚTÍ TOLIKA MUŽŮ, V NEUSTÁLÉ HRŮZE, ŽE BUDETE SVLEČENY, OLOUPENY, BA I ZAVRAŽDĚNY, TAKŽE JEDEN MUŽ VÁS JEDNOHO DNE MŮŽE PŘIPRAVIT O VŠE, CO JSTE ZÍSKALY OD MNOHA JINÝCH ZA TAK DLOUHOU DOBU, NEMLUVĚ O MNOHA DALŠÍCH HROZBÁCH ZRANĚNÍ A HRŮZNÝCH NAKAŽLIVÝCH CHOROB … JAKÉ JMĚNÍ, JAKÝ PŘEPYCH, JAKÉ ROZKOŠE MOHOU VYVÁŽIT TOTO VŠECHNO?“
Dekriminalizace nutná!
I proto se Kate Listerová, jinak též výzkumnice z Trinity University v Leedsu, v závěru přimlouvá za to, aby byla prostituce obecně dekriminalizována, protože, jak přesvědčivě dokládá, četné restrikce a zákazy nikdy nefungovaly, ať už byly uvalovány na ženy, nebo jejich zákazníky (tzv. severský model). Vyžaduje, aby tyto ženy měly právo samy si určovat vlastní pracovní podmínky, bez hrozby zatčení: „Právo pracovat bez obtěžování a zneužívání, a samozřejmě právo být vidět.“
Autorčin výklad je i v této knize svižný a někdy i vtipný. Bohužel se ale nevyhnula poněkud ideologizujícímu prohlášení, že „prodej sexu je produkt kapitalismu a komerce“, což odporuje mnohému z toho, co v knize sama jinde uvádí. „Transakční sex“ se vyskytuje v mnoha různých společnostech a historických obdobích, pokud ne skoro ve všech. (Ostatně podle některých vědců se dá najít i u zvířat.)
Vzhledem k obsáhlosti materiálu je vlastně její kniha velmi stručná a zaměřuje se jen na několik vybraných témat. Obsáhlejší, detailnější a komplexnější je v porovnání s ní zvláště starší publikace Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce (Doplněk, 2000), přinášející mimo jiné kapitoly o tematizaci prostituce v umění, o sexturistice, o sociologii prostituce nebo poskytující poutavý vhled do zákulisí fungování erotických eskortních služeb. Hned v úvodu její autor, norský historik Nils Johan Ringdal, cituje americkou historičku Camille Pagliu: „Respektuji a ctím prostitutku, která ovládá říši sexuality, kam je mužům dovoleno vejít, jen když zaplatí.“ U nás s podobným respektem uvádí sexuoložka Hana Fifková, že prostitutkami se stávají i ženy samostatné, informované a inteligentní, které umějí převzít zodpovědnost samy za sebe.
V porovnání s předchozí autorčinou Podivuhodnou historií sexu tedy Děvky, šlapky, hampejznice nejsou v českém prostředí nijak zvláště novátorské ani průkopnické. Ovšem hlavní účel – další nabourávání přetrvávajících stereotypů „vzdorné lascivní běhny nebo tragické oběti, která potřebuje zachránit“ – tato kniha plní.
