Po ve všech směrech monstrózním románu Vítr, tma, přítomnost (2014) a melancholické sci-fi novele Bytost (2017) se Václav Kahuda v románu Prám (vydalo jej Druhé město) potřetí vrací ke svým utkvělým motivům: konspiračnímu vidění minulosti a utopickému vyhlížení budoucnosti.
Román Vítr, tma, přítomnost byl nakupením motivů z odvrácené strany světa. Plný víry, že tvář reality, která se nám ukazuje, je šidítkem pro důvěřivé a málo informované. Skutečné děje probíhají v zákulisí. Deep state, historie jako seznam aktivních opatření bezpečnostních služeb, verbování agentů, jejich přebourávání proti jejich školitelům, hluboká korupce politiky a byznysu… To vše najdeme i v aktuálním Prámu.
Václav Kahuda (* 1965) se vrací ke své dříve vyjádřené tezi, že pouze bezpečnostní služby jsou schopné ovlivňovat chod společnosti – a také to dělají. Ve skrznaskrz zkaženém světě jsou v jejich řadách rovní a vysoce motivovaní lidé, opravdoví tahouni dění, jediní profesionálové. Boj Východu se Západem se však postupně začal proměňovat ve společný boj za přežití lidstva v dlouhodobém horizontu. V novele Bytost byl popsán svět po katastrofě, na jehož troskách se rodí svět nový, spravedlivý. V Prámu sledujeme pokus vytvořit novou, lepší společnost rovnou, bez apokalypsy. Bohatí a vlivní lidé spojují svůj kapitál, aby dali světu nový kontext. V něm pak bude prostor k rozvíjení empatie, soucitu a lásky. Pakliže Heidegger říká: „Už jenom nějaký bůh nás může zachránit,“ nahrazuje Kahuda boha právě soucitem a láskou. Citem, který dokáže jako jediný smazat hranice mezi dvěma bytostmi, a tudíž i odvěké soupeření principů.
Tantrická sci-fi
Nebudeme přehánět tvrzením, že Prám je i román tantrický. Svět jako pohyb různých energií, skrze něž jsme s okolím propojeni i my, aplikuje Kahuda rovněž na sféru sexuality, jíž je vypravěč posedlý a nedosycený. Hlavní hrdina, moudrý padesátník, tu k sobě přitahuje mladé ženy, které se mu ochotně a okamžitě poddávají, neboť tuší, že v nich vidí bohyně. Popisy milostných scén jsou okouzlující, připomínají nejvyšší mystické vytržení.
Číst Kahudu znamená být zavalen stěnou informací a obrazů, často překvapivých, mnohdy patetických, básnivých i vysoce odborných. Čtenář nakloněný této orgii bájení může při hutné četbě doslova cítit na patře vnímavosti zlatavý mok jako při uzavření velkého nebeského okruhu v tantrické praxi. To z Kahudy činí unikátního vypravěče, solitéra. Ne každý čtenář je ale takto naladěný. Pakliže preferujete příběh, budete strádat. Kahuda je totiž tím lepší, čím se drží od příběhu dále.
Dokud jeho hrdinové jen mudrují u stolu v kuchyni, získává autor volná křídla pro svůj rozlet. Jakmile se ale má něco odehrát v přítomné realitě, sklouzneme k nesrozumitelné špionážní próze nebo nedůvěryhodné science fiction. Brzy si také všimnete, že přes řadu hrdinů jde o román vysoce solipsistický: všechny postavy hovoří o stejných obsazích týmž jazykem. Konflikt se nekoná.
Budoucnost začíná ve Všetatech
Musíte prostě odložit veškerou nedůvěru a přijmout, že ve stanici pražské zoo se schází skupina odvážných mužů s cíli i prostředky změnit svět. Scény, kdy se k nim přidává také inteligentní gorilák Honza, jsou obzvlášť silné. Vypravěč je posledním dílem puzzle směřujícího k akci napnuté mezi Ludvíkem Součkem a Nealem Stephensonem. Z chatové osady u Všetat se nakonec obloukem dostaneme až na bývalou ropnou plošinu v oceánu, kde se dělá budoucnost, pěstuje se v kádích nová forma života, vyvíjí umělá inteligence a na makroměřítku se projevuje kvantová mechanika. Dojde dokonce i na Batmana.
Prohlédneme-li touto džunglí závojů rozvěšenných po více než pěti stech stránkách, můžeme knihu číst též hlubinně, jako záznam touhy po návratu do mateřského lůna. Vypravěč, velké dítě padající ženám v obdivu k nohám a prahnoucí po jejich soucitu, se nakonec uzavírá do odstíněného sarkofágu-dělohy, aby se znovu spojil s tím, od čeho byl po svém zrození oddělen. V závěru knihy pak figuruje jako znovuzrozené hvězdné dítě v lidské podobě, předvoj nového lidstva.
