Při pohledu na pulty českých knihkupectví v posledních měsících je patrné, že se u nás konečně začíná dařit feministické non-fiction. Loni byly s nadšením čteny Novinářky Lindy Bartošové či kniha esejů Proč jsme tak naštvané? Šárky Homfray. Letos k nim přibyla třeba příručka Feministkou snadno a rychle Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové. V nakladatelství Broken Books navíc vyšel první český překlad slavné feministky bell hooks. A díky knize V pasti pohlaví. O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku od Silvie Lauder by se feministická tematika mohla objevit v nominacích na Magnesii Literu.
Silvie Lauder je redaktorkou Respektu, která se otázkám ženských práv a nerovných podmínek věnuje dlouhodobě. Své profesní zkušenosti využila při tvorbě čtyřsetstránkové knihy, kterou před prázdninami vydalo nakladatelství Host. Tak jako v případě zmíněné publikace Feministkou snadno a rychle titul V pasti pohlaví s podtitulem O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku poskytuje základní obhlédnutí tématu – byť osobité a místy apelativní.
„Pro spoustu lidí, kteří se feministickým otázkám podrobněji věnují, bude tato kniha bezpochyby obsahovat informace a závěry, s nimiž jsou již obeznámeni. Fakt, že jsem se tematicky rozkročila poměrně doširoka, mě ale vede k naději, že obsahuje nové a zajímavé informace i pro poučené čtenářky a čtenáře,“ píše novinářka v úvodu a rovněž přiznává, že i když se obšírně věnuje historickým okolnostem, dějiny feminismu odvyprávět nehodlá.
K čemu je Patočka na světě
V deseti kapitolách se Silvie Lauder věnuje tématům jako dělba práce, kvóty, ženy ve veřejných funkcích, MeToo, sexualita a sexuální obtěžování; v jedné kapitole se zabývá i tím, jak nerovné podmínky a sdílené stereotypy neblaze dopadají na muže. Přibližuje také, jak se postavení žen měnilo v průběhu dějin. Často – snad až příliš – se odvolává na T. G. Masaryka, možná nejznámějšího tuzemského feministu, rovněž připomíná třeba nechvalně proslulé příspěvky k debatě o postavení žen od Josefa Škvoreckého z devadesátých let. A dojde i na množství prominentů, kteří vyjadřováním se k ženské otázce „prosluli“ v posledních letech: od senátorky Daniely Kovářové přes ombudsmana Stanislava Křečka až po Tomia Okamuru.
Silvie Lauder píše velmi čtivě, vhodně kombinuje pasáže, v nichž je spíše věcná, s těmi, kdy je více apelativní (jako třeba v případě kvót). Místy je text vtipný, například když autorka shrne úryvek z doslovu Jana Patočky ke knize Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir poukazem na báseň Jiřího Žáčka K čemu jsou holky na světě.
Kolik dostanu na klitoris?
Textu pomáhá i přiznaná osobní nota. V knize autorka často předkládá vlastní zážitky. Popisuje například, jak nakráčela do kanceláře šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s otázkou, jakou částku by jí zaměstnavatel poskytl na 3D tisk modelu klitorisu, díky kterému by se mohla prohloubit znalost tohoto orgánu, o jehož tvaru nemá mnoho žen ponětí
Silvie Lauder často vychází při přibližování určitého tématu z článků, které psala, z rozhovorů, které pořizovala, a ze zkušeností, které ona sama s určitým jevem má. To je dvousečná zbraň. Nejednou totiž uvádí, co jí někdo (většinou muž působící jako misogyn) napsal, případně popisuje, jak byly komentovány určité příspěvky na sociálních sítích.
Samozřejmě není vhodné tyto poznámky bagatelizovat (jako se o to v závěrečné diskusi pokoušela účastnice debaty Jak se v Česku pracuje novinářkám). Na druhou stranu zmínky o někom, kdo obvykle částečně anonymně něco píše či komentuje za obrazovkou počítače, nepůsobí zdaleka tak varovným či pobuřujícím dojmem, jak se asi novinářka domnívala či jak by vyzněl jiný příklad.
A pak? Co pak?
Přestože je kniha napsaná svižně a těch čtyři sta stran lze přečíst za pár večerů, na úrovni stylistiky místy skřípe. Což překvapí vzhledem k autorčině novinářským zkušenostem. Lze se však domnívat, že v případě titulu V pasti pohlaví spíš dostatečně nezafungovala redakce. Vedle občasných redaktorských přehlédnutí bije do očí především to, jak je v knize nadužíváno vycpávkové slovo „pak“, které se v podobných typech textů škrtá všude, kde je to jen trochu možné.
I přesto je možné se Silvií Lauder počítat jako se žhavou kandidátkou na Magnesii Literu v kategorii publicistiky. Jednak proto, že je její kniha čtivá a zasvěcená, jednak proto, že není natolik vyhraněná, aby pobouřila konzervativnější členy poroty a čtenáře. Což může být předností i slabinou této publikace. Záleží na tom, jak daleko je s promýšlením ženské otázky ten, kdo knihu vezme do ruky.
