KVe Werichově vile na pražské Kampě byla minulý čtvrtek pokřtěna největší audiokniha všech dob, kompletní Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jeden z hlavních křtitelů, herec Norbert Lichý, který načetl všechny dopisy Jana Wericha, se kvůli zpoždění vlaku objevil jako pravá hvězda až koncem večera, ale křest byl i tak úžasný a nesmírně radostný. Šesticédéčko, ideální pod stromeček, které teď od půlky října dostanou i noví předplatitelé Reflexu jako bonus k předplatnému, pokřtil americko-český architekt Jiří Boudník a dramatik, komik a režisér Antonín Procházka. Večerem provázel Jan Kovařík, písně Osvobozeného divadla zpívala vokální formace the Swings. Spokojeně a šťastně pak vypadal nejen šéf a zakladatel nakladatelství Tebenas Jiří Buřič, ale i Daniela Kolářová, který načetla dopisy Zdenky Werichové. Podívejte se na kompletní fotoreportáž ze křtu.
561 dopisů, které si přes oceán a hranice rozděleného světa mezi roky 1945 a 1980 vyměňovali divadelní kolegové a nerozluční přátelé Jan Werich a Jiří Voskovec, bylo pokřtěno jen symbolicky: zničit šest CD, které můžete poslouchat 68 hodin, by byla věčná škoda. Audiokniha vyšla po čtyřech dlouhých letech příprav a natáčení jako 57. titul vydavatelství Jiřího Buřiče TEBENAS. Celkem 1 400 stran textu vycházejícího z knih, které v letech 2007–2008 vydalo nakladatelství Akropolis, načetli herci Norbert Lichý (Jan Werich), Václav Knop (Jiří Voskovec) a Daniela Kolářová (Zdenka Werichová).
Dopisy psané nádhernou a nesmírně bohatou „prvorepublikovou“ češtinou, plnou malebných obratů a už zapomenutých synonym, se až dechberoucí slovní zásobou, začínají rokem 1945: Jan Werich a Jiří Voskovec totiž spolu na jevišti pobyli pouhých dvanáct let. Po válce, kterou oba strávili v USA, se jejich životní cesty rozdělily: Jan Werich zůstává v Československu, Jiří Voskovec emigruje přes Francii zpět do Spojených států. Po změně režimu je jejich neutuchající přátelství po dobu třiceti pěti let až do Werichovy smrti odkázáno jen na občasný telefonát a psaní dopisů.
Na počátku audioknihy stála pro Jiřího Buřiče četba původní knižní verze korespondence: „Zjistil jsem, že v těchto třech knihách je popsána půlka dvacátého století. Tak jak ji nikdo ještě nepopsal – v dopisech dvou kamarádů, kteří netušili, že to někdy někdo zveřejní, a proto byli k sobě neuvěřitelně upřímní. A zároveň lidí, kteří za sebou měli zkušenost z emigrace v době druhé světové války,” říká a dodává: „Knižní verzi dopisů jsem přečetl opravdu celou. Překvapením pro mě byl pocit, že 560 dopisů popisuje tehdejší dobu lépe než všechny učebnice dějepisu dohromady. Jsou tam uvedeny věci, díky kterým je drobet stržena opona ze sochy dvou moudrých klaunů – třeba problémy rodinné či soukromé, které někdy připomínají až antickou tragédii,” líčí Jiří Buřič.
Text: VERONIKA BEDNÁŘOVÁ
Foto: TOMÁŠ PACOVSKÝ
