Cítili jste se trochu jako na nějakém fluoreskujícím lesním bále, na němž zpěvačku Björk jako věrná suita naléhavě doprovází flétnový septet, který vábí k účasti na jakémsi přírodním rituálu. Místo Björk samotné ale jako by vám ruku podávala spíš výrazná psychedelická projekce, v níž se v barevné symbióze mísí rostliny, houby i lidé skoro jako v divné verzi filmového Avatara. Teď tomu jen propadnout, když sedíte daleko a máte v sobě mattonku.
Mezinárodní hvězda se zastavila v Praze v rámci turné nazvaného Cornucopia, v němž čerpá hlavně z posledních alb Utopia a Fossora, v nichž mimo jiné vzývá právě přírodu, ozdravení a vůbec regeneraci. Do metropole se vrátila po čtvrtstoletí, i když spousta lidí si ji pamatuje i z Colours of Ostrava, kde na ni před osmi lety dorazily desetitisíce a organizátoři se tehdy nechali slyšet, že byla nejdražší interpretkou v historii akce.
I nyní v Praze se prala intimita s velkolepostí, jako by se sedmapadesátiletá performerka do takové arény se svým výrazem ani agendou nehodila, přesto v ní ale nepůsobila ztraceně, možná i díky tomu, že na podobných dichotomiích staví dlouhodobě, neboť její okamžitě rozpoznatelný projev se specifickým frázováním lavíruje mezi vřelostí i odtažitostí. Je přirozený, ale i zvláštně syntetický, robotický. Z budoucnosti.
Říkat o zpěvačce, že je nadpozemská, nebo rovnou z jiného světa, je však nepřesné a vlastně degradující, protože personu prchavě hravé víly z pohádkového ostrova, která při přebírání cen říká, že je “šťastný grep”, do určité míry opustila. Cornucopia má ostatně velmi současný, přítomný a probíraný environmentální apel, jenž se kromě písní projevil i krátkým videem, v němž klimatická aktivistka Greta Thunberg mluvila o ukradené budoucnosti i možnosti změny systému.
Když Greta narozdíl od Björk promluvila, ozval se z ochozů O2 areny místy pískot, ačkoliv zpěvaččina angažovanost by neměla být žádným překvapením i kvůli jejím předchozím spojením s Davidem Attenboroughem nebo islandskou vládou. Zarazila však možná taková přímočará apelativnost, která se najednou vydělila z hudby samotné. Björk totiž jinak se svým setem uháněla, jako kdyby měla ten večer ještě jiné plány (na opozdilce se na začátku rozhodně nečekalo) a ve své show na pomezí divadla a opery chtěla být co nejvíce imerzivní.
I když si tak nakonec říkáte, že šlo o večer plný zjevných či skrytých rozporů, kvůli čemuž se nešlo Björk nikdy zcela poddat, přesto vás podobně jako při poslechu jejích posledních desek zasáhne její upřímnost, jakkoliv je třeba s ní mít trpělivost. Jako kdyby zjišťovala, že onen utopický přírodní svět nakonec musí najít u sebe doma, kde už ale nenachází svoje nejbližší. Nestane se to nakonec všem podivínům?
