Filmový i divadelní herec a režisér Kenneth Branagh má Hercula Poirota, na jehož tvář s olbřímím knírem tak často míří detailní záběry, rád možná víc než sám sebe. Svědčila o tom už jeho úspěšná a hvězdně obsazená adaptace Vraždy v Orient expresu z roku 2017 i loňská, hravá, ale chladněji přijatá Smrt na Nilu. Oba předešlé poirotovsko-branaghovské snímky byly sice natočeny s větším rozpočtem a v přesnějším žánru, komornější nastavení ale závěrečnému dílu této pomyslné trilogie, Přízrakům v Benátkách, nevadí. Vadí mu zmatený scénář, nevyužité herecké příležitosti a zvláštní, přísně stylizovaný chlad, kvůli kterému se pak my diváci nezvládáme ani pořádně bát.
Přízraky v Benátkách (podle románu Agathy Christie Viděla jsem vraždu z roku 1969) jsou trochu thrillerem (mírným) a trochu detektivkou (překombinovanou). Časově navazují právě na Smrt na Nilu: píše se rok 1947 a poválečné Benátky evokují jakési pokojné, staré časy, do kterých se dobrovolně penzionovaný Poirot pokouší vrátit tím, že si nechává posílat gondolou dvakrát denně čerstvé pečivo. Vyměnil zkrátka „cakes for cases“, koláčky za případy, jak mu přijíždí škádlivě sdělit jeho dávná přítelkyně, americká spisovatelka Ariadne. Ta ví o vraždě mladičké dívky v nedalekém bývalém sirotčinci a Poirota vytahuje z důchodu, aby tajemný případ rozlouskl a ona o něm mohla napsat další úspěšný román…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
