Ježíš i Elvis, Hamlet i Johanka z Arku, pohanské rituály. Pole, lesy, dvůr a všechna ta zvířata tam. „March wull sarch, Eäpril wull try / Mäy u’ll tell if you’ll live or die“ (v březnu možná, v dubnu snad / až květen řekne, jestli se bude umírat). Věčné bezčasí střídání ročních období a vůbec koloběhu života, přeškrtnuté jako krvavá čára tím, co se neopakuje, ale může nás strašit celý život – procesem dospívání. I Inside the Old Year Dying, desátá řadová deska anglické písničkářky PJ Harvey (* 1969), jediného člověka, který získal prestižní cenu Mercury Prize hned dvakrát, vůbec nemusela být deskou.
Harvey loni v dubnu vydala básnický cyklus Orlam a nechala se slyšet, že si ho dovede představit i v jiné umělecké formě. Třeba divadelní, ostatně své předchozí album The Hope Six Demolition Project (2016) nahrála způsobem na pomezí performance a umělecké instalace. Inspiraci k devátému albu nasbírala v Kosovu, Afghánistánu a Washingtonu DC a pojala je jako komentář k palčivým otázkám dneška. Na novince se vrací zpět k vlastnímu dospívání na venkově v hrabství Dorset a ještě dál, až do krajiny archetypů a mýtů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
