„Nó, Micka Jaggera bych z postele nevykopal,“ říká jedna z postav Formanových Vlasů, když se jí snaží vězeňská psycholožka podsunout jako důvod značně přerostlé pokrývky hlavy homosexualitu. Není to jen fór, ale zároveň zhuštěné vyjádření, co frontman Rolling Stones pro generaci sixties a nejen pro ni znamenal. To, že se právě dnes dožívá osmdesátky, je vlastně z určitého úhlu pohledu šok.
Spíš než o zpěvákově sexuální ambivalenci, o které bulvár popsal stohy papíru, svědčí citovaný výrok spíš o tom, že Mick Jagger byl dlouhou dobu vysloveně ztělesněním protestu. Ne snad v politickém slova smyslu, byť i na to v době protestů proti vietnamské válce došlo v roce 1968 před americkou ambasádou v Londýně. Důležitý byl ale protest generační a kulturní. Rolling Stones a Jagger jako jejich nejviditelnější postava byli ve své době jednou z nejsyrovějších kapel, které převzaly vyjadřovací prostředky afroamerického elektrického blues a aplikovali je na britskou rock'n'rollovou scénu.
Byli to drzí floutci, před kterými rodiče zavírali svoje dcery, byli to muzikanti, kteří nástrojové mistrovství nahrazovali energií a dokonalým cítěním nasátým z desek, jimž naslouchali od rána do večera. Nic pro ně nebylo tabu: povzbuzovadla všeho druhu, otevřený přístup k sexu, který nejen dotáhli hodně daleko ve svých hotelových pokojích, ale také, a to se týká Jaggera v první řadě, v prezentaci na pódiu. Říká se, že legendární erotické houpání v bocích, se kterým přišel Elvis Presley, bylo chabým odvarem toho, co předváděl Mick Jagger na pódiu ve svých nejbujařejších letech.
Na zdi u šáha
Jejich pozice ve světové kontrakultuře měla úsměvné i serióznější důsledky. Od anekdotických příběhů, které se o kapele vyprávěly (v nichž ovšem obvykle hrál hlavní roli Keith Richards, ještě drsnější z oné ústřední stounovské dvojice), přes figurování v různých písničkách, televizních seriálech nebo divadelních hrách až třeba po to, že jeden z nejvýznamnějších výtvarníků dvacátého století Andy Warhol jako objekt jednoho ze svých nejslavnějších sítotiskových portrétů zvolil v roce 1975 právě Micka Jaggera.
Jeden z originálních tisků Warholovy série koupila manželka íránského šáha Farah Diba a pověsila si ho na zeď uvnitř královského paláce v Teheránu. Není třeba z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry, v tomto případě šlo dozajista primárně o finanční investici. Nicméně právě ta nám může napovědět leccos o proměně pozice Micka Jaggera v průběhu desítek let. Z chuligána, před kterým všichni radši zabouchli dveře, se stal obecně uznávanou ikonou. Někdejší milovník omamujících prostředků začal navštěvovat posilovny – a nijak se tím netajil. A k dovršení všeho byl v roce 2002 pasován na rytíře. V kontextu toho, co představoval čtyřicet let před tím, to může být nazíráno jako tragický úpadek.
Jaggerovský zpěv, terminus technicus
Je tu ale jedno velké „jenomže“. A tím je hudba. Ty samotné písničky, které od začátku píše s Keithem Richardsem coby dvojice Glimmer Twins (Blyštivá dvojčata). Všechny ty hity, kvůli kterým se i na Rolling Stones v pozdně důchodcovském věku sjíždějí fanoušci několika generací na největší světové stadiony. Písně, které ovlivnily celou rockovou hudbu už proto, že například definovaly stavbu kytarových partů v pětičlenné kapele (což je spíš Richardsův vynález), anebo styl zpěvu s frázováním vycházejícím z černých vzorů, ale zároveň zcela svébytným, typicky britským, včetně oné floutkovské výslovnosti. To zase byla Jaggerova doména a hudební terminus technicus „jaggerovský zpěv“ je už od šedesátých let běžnou součástí hudebního názvosloví.
A to doposud mluvíme jen o Micku Jaggerovi coby členovi „největší rock'n'rollové kapely světa“. Nesmíme zapomínat ani na jeho paralelně jdoucí sólovou kariéru, na níž stačil vydat čtyři solidní poprocková alba a světově bodovat singlem Dancing in the Street, takto duetem s Davidem Bowiem. A také na stopu ve filmovém průmyslu, kterou zanechal nejen jako herec v desítce filmů, ale také coby producent mnoha dalších snímků a televizních děl včetně před pár lety velmi populárního seriálu Vinyl.
Rok nebo dva
Přestože na pódiu vypadá Mick Jagger po celou svoji kariéru jako ztělesnění sebevědomí, místy i značně zduřelého ega, ve svých odhadech vlastní budoucnosti byl průběžně spíš skeptický. Jeden ze slavných výroků pro televizi v době začátků Rolling Stones zní, že životnost kapely odhaduje na rok nebo dva. O léta později s oblibou zdůrazňoval, že si nedokáže představit, že by největší hit Rolling Stones Satisfaction zpíval ještě v pětačtyřiceti. Pohlédněme ale, čím kapela zakončovala svůj zatím poslední koncert, německou tečku za evropským turné 3. srpna 2022, pár dní po Jaggerových devětasedmdesátinách... To uspokojení, satisfaction, zřejmě tkví úplně jinde než v řádech, tučných kontech a krásných ženách po boku. Dá se zcela důvěryhodně a autenticky hledat klidně až do osmdesáti – a věřme, že ještě déle.
