Ta deska se rozjíždí nenápadně, instrumentálkou Water Deep s něžně vybrnkávanými akustickými kytarami a šťavnatými syntezátorovými plochami, které navozují až pastorální atmosféru. Ale jakmile v druhé písni (a singlu) Ocean Niagara zazní zlova „beyond adventure“ (za hranice dobrodružství), ocitáme se okamžitě na stadiónovém koncertě mezi desetitisíci lidmi s rukama pumpujícíma do nebe nad sebou – do nebe plného hvězd. Název formace M83 je ostatně vypůjčený od galaxie, které se poetičtěji říká Jižní větrník.
M83 jsou projektem francouzského multiinstrumentalisty a zpěváka Anthonyho Gonzaleze, který do něj podle potřeby zapojuje další spolupracovníky. Skupina, dá-li se jí tak říkat, prorazila do celosvětového povědomí singlem Midnight City – i díky tomu, že ho francouzský kanál TF1 nasazoval při přenosech fotbalových západů UEFA Euro 2012 a BBC jím podkreslovala zpravodajství z londýnské olympiády v témže roce. Singl pocházel z šesté řadové desky Hurry Up, We’re Dreaming (2011), supermasívního dvojalba nominovaného na cenu Grammy, jehož úspěchu jako by se Gonzalez zalekl a na komerčním potenciálu své hudby od té doby trochu ubral.
Hudba M83 i tak zůstává v nejlepším slova smyslu přístupná, aniž sklouzává k laciné líbivosti nebo podbízivosti. Čerpá stejnou měrou ze syntezátorového popu 80. let a shoegaze scény úsvitu následující dekády – bez strojové sterility prvního žánru a ohlušující hlasitosti rozvazbených kytar druhého stylu. Jde o muziku, v níž se introvertní ponor do sebe pozoruhodným způsobem snoubí se zmíněným stadiónovým bombastem pro masy a která vyvolává hned dvojí druh nostalgie – žánrovou, protože se odkazuje ke stylům dnes už desítky let vzdáleným, i osobní, neboť má sílu či dar obracet posluchače do jeho vlastní minulosti. Zasněná hudba také svádí k poetickým asociacím: názvy několika písní z nové desky Fantasy se odkazují k živlu vody (kromě zmíněných i Earth to Sea), přičemž galaxie M83 se nachází v souhvězdí vodního monstra Hydry, ale album jako by vyprávělo spíše o nebi – hvězdném, zalitém zapadajícím sluncem, rozklenutém nad cestou do neznáma… M83 takové pocity umožňují i tím, že hrají hudbu převážně instrumentální, a tedy abstraktnější, často připomínající hudbu scénickou. Mají v diskografii ostatně i dva filmové soundtracky a Gonzalez pod svým jménem vytvořil hudební podkres k představení inscenace Volta souboru Cirque du Soleil.
Album Fantasy se přelévá jako oceán. Nejvíce je to patrné v nejdelším a nejambicióznějším tracku, osmiminutové suitě Kool Nuit, která od smyčcového začátku graduje do velkolepého finále. Ostatní písně mají běžnou stopáž mezi čtyřmi a šesti minutami, ale u M83 všechno působí velkolepěji, vznešeněji a rozměrněji. Us and the Rest se vznáší jako albatros plachtící nad hladinou a svým majestátem připomíná Pink Floyd z období alba Dark Side of the Moon, zároveň jde proti očekávání a nikdy nenechá sled mocných klávesových akordů klesnout tam, kam by jeden předjímal. Hymnická Amnesia se nese v rychlejším tempu a taneční rytmy pohánějí i písně Earth to Sea nebo Sunny Boy. Určitou anomálií je titulní skladba, kterou diskotékový „spodek“ odnese od chorálového úvodu až k archaickému estrádnímu zvuku s panovými flétnami a pozpěvováním „pa pa pa pa dam“. A mezi tím je prostor na vydechnutí v podobě až folkové Radar, Far, Gone nebo melancholické Deceiver.
M83 se na Fantasy možná trochu opakují, zároveň je však z desky cítit uvolněnost: Gonzalez ji neskládal pro fotbalové přenosy a miliónové prodeje, ale pro sebe. A pro všechny ty, kdo ji uslyší naživo: protože právě pod širým nebem Fantasy rozkvete naplno. Jako už v sobotu 24. června na festivalu Metronome Prague.
