Pronásledování neznámých kolemjdoucích? Ano, někomu to možná bude připadat zvláštní a podivné, ale právě to bylo mou nejoblíbenější činností během volných dní strávených v hlavním městě Velké Británie.
Žil jsem v Londýně více než osm let a brzy, asi po pěti šesti letech, jsem navštívil víceméně všechna zajímavá místa v centru města, i když poznat tenhle hektický cirkus plně a ve všech jeho podobách je samozřejmě nemožné. Proslulé památky, velkolepé domy, úžasné rozlehlé parky. Procházel jsem se centrem města a nechával se Londýnem okouzlovat, udivovat, ohromovat. Spousta lidí, spousta energie, spousta zajímavých míst a taky situací, které se na těchhle rušných ulicích odehrávají.
Po cílených výletech na konkrétní místa, která jsem si později kroužkoval do mapy města, jsem přešel na nahodilé výlety, během kterých jsem se nazdařbůh toulal. Ale něco těmto vycházkám chybělo: překvapení. Úplně se ztratit vlastně není v Londýně možné, nohy vás vždycky bezpečně dovedou k nějakému vchodu do metra. Když už jsem měl celé širší centrum města prochozené skrznaskrz a moje mapa byla už celá začmáraná, napadl mě mnohem rafinovanější způsob, jak poznat náhodná, často nečekaná a někdy i od centra dost vzdálená místa. Způsob náhodný, ale o to možná zajímavější a vzrušující. Rozhodl jsem se, že si vždy na ulici v centru města náhodně vyberu nějakou osobu a tu budu sledovat tak dlouho, jak to jen bude možné. Půjdu za ní, kamkoliv míří.
Vybíral jsem si své objekty zcela nahodile. Měl jsem ale jednu podmínku: ti lidé museli být něčím zajímaví, stejně jako je zajímavé tohle město. Za ty dva tři roky, co jsem tak činil, jsem takhle sledoval desítky lidí, někdy i dlouhé hodiny. Během těchto nahodilých pronásledování jsem nachodil maratony.
I po těch letech si vybavuji několik konkrétních objektů svého sledování: rozzlobenou punkerku s krysou v ruce (šla do hospody ve čtvrti Shoreditch), extrémně vysokou blonďatou modelku, co prožívala nějakou osobnostní krizi (zmizela mi v luxusním domě na náměstí Sloane), slepého muže s dredy (šel nakupovat do čtvrti Kentish Town), dvě potrhlé lesbické Japonky, co se takřka neustále líbaly (galerie Whitechapel), černovlásku, která na sobě měla jen kožich, kalhotky a holínky a přes jedno oko pásku (šla do pečovatelského domu ve čtvrti Vauxhall), dále postaršího, evidentně mentálně chorého muže, kterého na Oxford Street málem zajelo auto (nikam přesně nemířil, jen se donekonečna motal po městě) nebo třeba naštvaného řidiče patrového autobusu městské dopravy, který zničehonic zastavil uprostřed rušné křižovatky na Trafalgarském náměstí a s hlasitým nadávání, že už na to nemá, že tohle nemá zapotřebí, odešel a nechal tam stát svůj autobus i s užaslými cestujícími. Překvapivě nešel nikam do hospody, ani domů nebo rovnou k psychiatrovi, jak jsem čekal, ale do malé městské sauny kousek za katedrálou sv. Pavla.
Vím, že tahle moje londýnská kratochvíle byla trochu zvláštní. Někdo by ji dokonce mohl považovat i za dost nezdravou a nebezpečnou, rozhodně nehodnou následování. "Oběti" mého pozorování si mě ale nikdy nevšimly a ani já jsem je nikdy neoslovil.
Až na jednu výjimku.
Ale když se mě někdo zeptá, jak jsme se s manželem seznámili, tak většinou stejně zalžu a odpovím, že zcela banálně a nezajímavě: přes internet nebo díky známým. (Šel tenkrát po Regent Street, byl leden, on měl kraťasy a nesl dva obrovské květináče s pokojovými květinami.)
