Tancem může být i jeden pomalý pohyb prsty, autentické fyzické pohnutí, jako to i ve vysokém věku a stupni nepohyblivosti dokázal Kazuo Ohno, zakladatelská osobnost uměleckého směru butó. Ten v Praze na semináři představil jeho žák Ken Mai.
V lednu se vrátil do Prahy umělec Ken Mai a vedl tu seminář japonského tance butó. Ken Mai, rodák z japonské Nary, který nyní žije v Helsinkách, byl žákem Kazua Ohna a ten zase, spolu s Tatsumi Hijikatou, důležitou zakladatelskou persónou butó. Uměleckému směru butó se někdy říká tanec temnoty. V poválečném Japonsku se začal rozvíjet během 50. let minulého století, a to v prostředí tehdejší umělecké avantgardy. Mísil v sobě jak japonské, tak evropské estetické a tanečně-divadelní vlivy a „západní“ kulturu pak zase zpětně ovlivnil. Zároveň se do něj otiskly vyhraněné osobní přístupy jeho zakladatelů.
Praxe butó prý otevírá možnost vstoupit do nekonečného prostoru, kde se nestárne, říkal na semináři, kterého jsem se zúčastnila, Ken Mai. Kdo ví, Ken na svých 62 rozhodně nevypadá. Fascinující Kazuo Ohno se dožil téměř 104 let, a i když už byl ve vysokém věku téměř nepohyblivý, tančil. Tancem totiž může být i jeden pomalý pohyb prsty, autentické fyzické pohnutí, kterému je vzdálená touha po precizní dokonalosti, tak podstatná třeba v evropském baletu. Kazuo Ohno byl naposledy na jevišti, když slavil stovku. Na YouTube se dá najít jeho o něco starší video, kdy ho na scénu sice přinesou v křesle, ale s publikem se podělí o energeticky minimalistický tanec rukou.
Také Ken Mai vzpomínal na poslední Ohnovy roky, kdy jeho učitel ztratil paměť v běžném slova smyslu, avšak neztratil paměť těla. Těžko říct, zda v mé tělesné paměti zůstane stopa po tom, jak se mé tělo stává květinou, která mi rozkvétá ze srdce, což byl na semináři jeden z tanečních úkolů. I kdyby ne, je v butó i jiná výzva. Často se cituje výrok Kazua Ohna: „To nejlepší, co mi někdo může říct, je, že zatímco se díval na mé představení, rozplakal se.“ Kdy se vás v divadle něco tak hluboce dotklo, že jste nezadrželi pláč?
