Podcast Přepište dějiny o moderních dějinách ve veřejném prostoru je vysílán od roku 2020 a postupně si získal mnoho příznivců i některá oficiální ocenění. Proto není divu, že jeho autoři, historik a vysokoškolský pedagog Michal Stehlík s novinářem a dokumentaristou Martinem Gromanem, probíraná témata souběžně prezentují také formou článků (v poslední době v Deníku N) a posléze i knižně. Po prvním svazku vyšel na sklonku loňského roku druhý s názvem Přepište dějiny podruhé.
Na tématech z politiky, kulturních dějin i sportu se v knize Přepište dějiny podruhé (vyd. Jota) Michal Stehlík s Martinem Gromanem opět snaží upozorňovat na hojné příklady, kdy některý politik či jiná veřejně známá osoba nakládá s historií účelově a „přepisuje“ ji.
Cože? I T. G. Masaryk „přepisoval“?
Nemusí přitom jít jen o žijící „výtečníky“; celý jeden díl byl věnován samotnému T. G. Masarykovi coby „přepisovači“. Autoři se často zaměřují na vybraný pozoruhodný výrok a bedlivě jej zkoumají. Tak v poutavé kapitole Ta naše národní pohádka podrobují zdrcující a zcela oprávněné kritice citát režiséra Jiřího Stracha o tom, že „multikulturalismus českým pohádkám nepřeje“ a že „ztrácíme národní identitu i humor.“ Ukazují, že nebezpečí našim „národním“ pohádkám hrozilo zcela odjinud.
Ve svých postojích se snaží být vyvážení, takže kupříkladu argumentují, že Rakousko-Uhersko nebylo ani rájem na zemi, ani „žalářem národů“, stejně jako jím jistě není soudobá Evropská unie.
Stehlík a Groman průběžně sledují používání historických analogií k současným jevům. Některé odmítají, jako spojení „U Kyjeva se bojuje za Prahu“, jiné naopak sami navrhují. Jako v kapitole o revolučním roce 1848. Hodnotí ho jako zlom, kdy byly „ukovány“ některé evropské národy jako „politický prvek“. Přičemž na dnešní Ukrajině je podle autorů vidět, že základní půdorys toho příběhu se může vracet: „Zvlášť když se najde despocie, která v jistém ohledu hranici roku 1848 ještě nepřekročila a dál odmítá princip sebeurčení národů ve jménu své imperiální ambice.“ V některých případech odmítání jsou autoři možná až příliš přísní, protože je zřejmé, že žádná historická analogie nefunguje „stoprocentně“. Takže i když dnes na zmíněné Ukrajině neprobíhá občanská válka jako Španělsku 30. let, ale invaze cizího státu (atd.), v jistém smyslu se u Kyjeva za Prahu podle mne skutečně bojuje.
Stonání a umírání našich prezidentů
Drobně polemizovat by se dalo i v jiných bodech. Kupříkladu v kapitole Odcházení pacientů republiky autoři rekapitulují stonání a umírání českých a československých prezidentů, přičemž se podivují tomu, jak silně toto téma prožíváme: „Je až fascinující, jak jsme koncentrováni na různé životní situace a peripetie hlav státu, jakkoliv žijeme v demokratickém systému bez mocnářského principu… Jestli my to odcházení prezidentů neprožíváme jako společnost přece jen nějak fatálně. Jednou čeká přece konec na každého, v úřadu i v životě. To není nic podivného.“
Odpověď je jednoduchá: zmíněný mocnářský princip u našich prezidentů sídlících na památném Pražském hradě prostě přetrvává, takže se není čemu divit. Jak známo, „interregnum“ čili období mezivládí po skonu panovníka bývalo časem zmatku, chaosu, nejistoty a strachu. Jak vysvětluje egyptolog Jiří Janák, ve starém Egyptě dával král-faraon světu řád a náboženství smysl. Třicet let po korunovaci musel dokonce prokazovat svou fyzickou zdatnost. A když zemřel, země se podle tehdejších představ ocitla bez svorníku spojujícího božský a lidský svět: „Byla to doba krize, v níž se mohlo stát cokoli.“ Kupříkladu historický Sinuhet, který byl předlohou Waltarimu, zkolaboval a chaoticky prchl z Egypta proto, že se dozvěděl o vraždě krále. V tom okamžiku se mu zhroutila jeho víra. První věc, kterou musel nový panovník po svém nástupu udělat, bylo znovuobnovení řádu. Dnes ovšem prezidenty vnímáme civilněji, ale něco z tohoto archaického dědictví v naší mentalitě zůstává.
Kolik Havlíčků spí v hrobečku?
Jednotlivé díly podcastu i kapitoly knihy nejsou všechny stejně vydařené. Kupříkladu velmi diskutabilní byl nedávný díl nazvaný Mácha pragmatik – je opravdu problematické naznačovat, že básník K. H. Mácha byl méně romantikem kvůli tomu, že chodil pravidelně do práce a jako zdatný obchodník rozprodal první vydání svého Máje, protože to není vůbec v rozporu. (Díl se ovšem ještě do žádné knihy nedostal.) Podobně bychom mohli poukázat, že třeba to, co autoři rekapitulují v kapitole Kolik Havlíčků spí v hrobečku?, už před lety asi fundovaněji a nuancovaněji shrnul jazykovědec a literární historik Alexandr Stich (1934-2003) ve stati Novinář Karel Havlíček očima následujících generací a očima dneška ve své knize Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (Torst, 1996). Když nic jiného, jeho studie mohla být alespoň uvedena v doporučené navazující literatuře.
Navzdory těmto drobným, místy možná až hnidopišským výtkám je ovšem nesporné, že kniha i podcast plní důležitou popularizační roli a v našem veřejném prostoru si jich velmi ceníme. I když nezřídka vlastně jen vyvrací omyly už dříve mnohokrát vyvrácené, před některými donekonečna opakovanými pochybeními a stereotypy nezbývá než stále znovu varovat. Stehlík a Groman to dělají erudovaně a občas i s vtipem. Netváří se ovšem, že jen oni znali celou pravdu; nepřinášejí ucelený výklad, naše dějiny jen z různých úhlů ostře nasvěcují. Kvůli čemuž pochopitelně ale zase leccos jiného zůstává ve stínu…
