„U Andreje Babiše bylo zvláštní, že se po celou dobu historii vyhýbal. Jeho populismus byl velmi aktuální, byly to důchody, slevy, postarám se o vás, brnkal na strunu normalizační povahy. Teprve se Řípem zahrál na nacionální vlnu. Ale nebyl to dlouhodobý trend na rozdíl od aktuálního prezidenta, který když je třeba, tak toho sudeťáka vytáhne z klobouku vždycky,“ říká historik Michal Stehlík. Ten je s publicistou Martinem Gromanem spoluautorem podcastu Přepište dějiny, ve kterém vyhlásili cenu o nejlepšího přepisovače dějin letošního roku. Expremiérovi vynesla nominaci jeho emotivní agitace za znárodnění hory Říp. Do užšího výběru prvního ročníku hlasování se kromě něj a Miloše Zemana dostali také Tomio Okamura, Lubomír Volný, Vlastimil Vondruška, Daniel Landa nebo otec a syn Klausovi (rozhodnout o vítězi můžete do úterý 4. ledna 2022 v hlasování zde). Právě starší Václav bude podle nich nakonec tím, o kom se budou další generace učit.
Transformace 90. let, přechod mezi komunismem a kapitalismem, liberální demokracií, kuponovou privatizací – tím vším se podle tvůrců podcastu Přepište dějiny a stejnojmenné knihy zapíše Václav Klaus do školních osnov. „Byl bych mnohem skeptičtější k roli Miloše Zemana. Zda se nestane nějakým dalším zapomenutým Antonínem Novotným na prezidentském stolci, zatímco Klaus tam nebude mít svoje prezidentství, ale rozhodně tam musí mít léta 1990 až 1994,“ predikuje historik Michal Stehlík. „Doufám, že Andrej Babiš bude v učebnicích politologie, protože je to hezký příklad toho, jak to nedělat,“ doplňuje publicista Martin Groman.
Co naopak skončí v propadlišti dějin, je uplynulý rok. „Dlouho jsme stáli o vlastní stát, ale trvalo to jen 20 let a důvěra v tu myšlenku byla narušena, protože rok 1938 pro nás skončil tragicky. V roce 1968 jsme si řekli: ‚Budeme těm chlapům ještě věřit,‘ ale zase to celé selže a pak přijde listopad 89, kdy dělníci z ČKD opojeni propagandou, že všichni chtějí jejich zboží, cinkali klíči, aby za něj měli víc. Deprese musela přijít. Ztratili jsme důvěru ve vlastní stát, v to, že politik je někdo, komu můžeme věřit, a nakonec i v to, že jakákoli změna má smysl,“ odkazuje Groman na události, které se podepsaly na současném společenském rozpoložení.
„Je zajímavé, že kromě toho, že většinu národa bude 1. ledna 2022 bolet hlava, tak nikdo nepůjde do ulic slavit vznik českého státu v roce 1993. Nejsme identitně opřeni o to, že jsme Česká republika. Zatímco na Slovensku se předávají státní vyznamenání, my máme 28. říjen s vlaječkami. Jsme hluboce vztaženi k První republice,“ říká Stehlík. Češi by si podle něj zasloužili hlavu státu, která úřaduje v civilnějších prostorách, než jsou „přebujelé kasárny s nedostavěnou katedrálou“, za něž Groman označuje Pražský hrad. „Na Hradě se blbne. To potkalo Jiřího Ovčáčka jako Pavla Tigrida. Najednou jsou okouzleni sebou na tom hradě,“ dodává publicista.
Nekritické lpění na přežitých mýtech přitom není jediným, s čím se potýkáme. „To, co nás ovlivňuje, jsou 90. léta. Začalo se mluvit o individualismu, tím hlavním se stal jedinec a mantra úspěchu. A taky přinesla Husákovy děti, jsme nejsilnější generace za století a poobsazovaly jsme různé pozice, protože jsme hodně kompetitivní. Teď je tady nová generace, ale my jsme zasedli místa třeba na třicet let dopředu. Bude zajímavé to sledovat,“ soudí Stehlík, na kterého Groman reaguje poznámkou o Husákových rodičích. Těm nezbylo, než přistoupit na normalizační politiku a zaujmout pragmatický přístup, ke kterému vychovali i své potomky. „Kolektivní socialistický systém stvořil individualizačního člověka,“ pojmenovává Stehlík absurdnost doby.
„Jsme v situaci, kdy nám nebude stačit neustále zdůrazňovat, že racionálně je to takhle, protože výrazná část společnosti se díky globálním sítím zkoncentrovala a vidí svět úplně jinak,“ upozorňuje historik. „To, že jsme na jednu stranu schopni létat do vesmíru a na druhé se léčit Savem, je problém. Otázka je, jak s ním umíme pracovat,“ doplňuje s dovětkem, že zatím se nám to příliš nedaří, protože k už tak podlomené důvěře se přidalo strašení. „Pokud nepůjdeme přes emoci, nemůžeme začít dávat společnost dohromady,“ myslí si.
Kdo je skutečným autorem fráze „O nás bez nás“, jejíž vznik bývá mylně spojován s Mnichovskou dohodou, čím jsou Češi světoví, jak ovlivňuje kinematografie vnímaní dějin a proč je nezbytné přehodnotit vztah k Sametové revoluci, uváděli na pravou míru v Prostoru X historik Michal Stehlík a publicista Martin Groman.
