Z představení Liebestod

Z představení Liebestod Zdroj: Národní divadlo

Angélica Liddell útočí krví a vaginálním sekretem na diváky a konformní umění

 Španělská spisovatelka, performerka a tanečnice Angélica Liddell smíchala na Nové scéně ND Richarda Wagnera, prokleté básníky, křesťanské mystiky, život zápasníka s býky a vlastní tělesné tekutiny, aby dosáhla návratu k divadlu coby rituálu.

Pět let trvalo, než se podařilo ­festivalu Pražské křižovatky uvést představení španělské umělkyně Angéliky Liddellové, jak prozradila v diskusi s diváky dramaturgyně Marta Ljubková. Letos v červnu se Praha naštěstí konečně dočkala.

Spisovatelka, performerka a tanečnice Angélica Liddellová se svým týmem na Nové scéně Národního divadla dvakrát uvedla Liebestod, inscenaci, která je fascinujícím mixem motivů z Wagnerovy opery Tristan a Isolda, ze života ­Juana Belmonteho, torera – zápasníka s býky, z díla prokletých francouzských básníků, umělců a filozofů i z křesťanské mystiky. Je také disputací o údělu divadla a umělce v současném světě. Světě, jenž podle autorky ztratil smysl pro oběť a transcendenci.

Liebestodu se totiž Liddellová snaží o návrat k divadlu – rituálu. A tak jako teče krev v aréně, kde ­rituálně umírá býk a zápasník je v intimním vztahu se smrtí i se životem zároveň, atakuje tvůrkyně svou krví a vaginálním sekretem, vpitým do bílého kapesníku, publikum hned v první čtvrthodince představení. Pár lidí vidím prchat ze sálu před pohledem na řezy žiletkou a na krev, kterou performerka stírá z nohou chlebem a pojídá ho. Pro někoho možná šokující úvod otevírá zážitek, který nastavuje domácí jevištní praxi artaudovsky kruté zrcadlo. Vnáší totiž, jako vedlejší efekt, do místní debaty o kultuře, o její podpoře, společenském dopadu a postavení umělkyň a umělců zásadní otázku, která mě hodně trápí: Chceme ještě po umění, aby nás nutilo riskovat, aby nás uhranulo, rozetnulo a proměnilo, nebo nám stačí bavit se, konzumovat, zaplácnout čas?

Liddellová svým přístupem působí revolucionářsky, přitom s hněvem spílá modernímu publiku a je vlastně konzervativní – uznává totiž, jak se zdá, krásu a oddanost vášni, ­která člověka povznáší nad tělo a lidský úděl. Ať už se dává všanc v aréně, nebo v divadle.