Třiadevadesátiletá Monika, o dvě generace mladší Vincenta a čtyři další řádové sestry vydávají v knize Kamily Hladké svědectví o svých životních drahách. Motivace jsou různé, smysl stejný.
Literární dokumentaristka Kamila Hladká (* 1981) se po úspěšné prvotině Hornické vdovy (2019) vydala tentokrát za řádovými sestrami několika generací, aby čtenářům otevřela pohled do jejich světa, pro mnohé z nás asi ne příliš známého. „Tahle knížka není moje,“ píše v závěrečném poděkování nového titulu Sestry (2021) a poděkování se vztahuje nejen třeba k obsáhlému doslovu historika Vojtěcha Vlčka Ženské řehole na cestě staletími či k výmluvnému fotografickému doprovodu Jana Cágy.
Týká se asi nejvíc samotných šesti protagonistek knihy, řeholních sester, které jsou ostatně na titulní straně i v tiráži označeny spolu s Hladkou jako spoluautorky. Jejich vyprávění je stylizováno coby bezprostřední osobní zpověď, vznikalo však stejně jako Hornické vdovy z řady setkání a rozhovorů s autorkou, otázky byly při konečné redakci eliminovány, text editován, rozčleněn mezititulky a nakonec autorizován.
Sestra Monika vydala své svědectví jako třiadevadesátiletá, nejmladší Vincentě bylo v době rozhovoru devětadvacet let. Z generačního rozpětí věku protagonistek knihy plyne tedy i rozličná motivace k volbě toho, čemu právem říkají „povolání“. A odlišná zkušenost nejen z jeho průběhu pod vlivem společenských proměn, regresů, či dokonce represí, ale i různá míra osobní sebereflexe.
Zároveň však je úběžníkem všech výpovědí trvající potřeba „sloužit Bohu v lidech nebo sloužit lidem, a tím Bohu“. Jak se ukazuje, není za tím žádné složité mysterium ani pouhá odevzdanost, nýbrž i cesta hledání, váhání, pochyb a překonávání stigmatu jinakosti ve vztahu k okolí a často i k vlastní původní rodině a přátelům. „Hábit sestru nedělá,“ říká ale v knize sestra Lucie, jinak proděkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Marta Lucie Cincialová. Dělá ji především ochota pomáhat potřebným.
