Předplatné

25 let bez Bohumila Hrabala ve vzpomínkách současných umělců

Jan Gemrot - Hrabal 22. Akcentoval jsem Hrabalův silný vztah k přírodě milovaného Kerska. Po smrti se člověk tak nějak stane součástí všeho. A mimo hranice svého těla se ta obrovská tvůrčí energie musí přeměnit do něčeho dalšího. Jak napsal Edvard Munch: „From my rotting body, flowers shall grow and I am in them, and that is eternity.“ (Z mého rozkládajícího se těla vyrůstají květiny, jsem v nich přítomen, to je nesmrtelnost.)

Jan Gemrot - Hrabal 22. Akcentoval jsem Hrabalův silný vztah k přírodě milovaného Kerska. Po smrti se člověk tak nějak stane součástí všeho. A mimo hranice svého těla se ta obrovská tvůrčí energie musí přeměnit do něčeho dalšího. Jak napsal Edvard Munch: „From my rotting body, flowers shall grow and I am in them, and that is eternity.“ (Z mého rozkládajícího se těla vyrůstají květiny, jsem v nich přítomen, to je nesmrtelnost.) • Zdroj: Jan Gemrot

Josef Velčovský - Večer v Kersku, 2021
Michaela Pavlátová - Kočky hledají svého Bogdana. Osobní vzpomínku mi zprostředkoval můj manžel, výtvarník Vratislav Hlavatý. B. H. ho navštívil na venkově v době, kdy psal Obsluho­val jsem anglického krále. Místo bývalého lomu ho inspirovalo ke kapitole o hotelu pro milionáře: „Seděl na ­verandě, pořád se smál a dvěma prsty mlátil do své šrajbmašiny, tak říkal svému psacímu stroji. Psal strašně rychle, tu knížku snad měl napsanou za týden.“ No, nevím…
František Štorm - Synth. Hrabal mě navštěvuje v mé až příliš hlučné samotě (okolo 85 dB) při práci ve studiu, jeho duch vane mezi strunami kytar, klape po klaviatuře sekvenceru a ťape po poťácích synťáků, já jenom zapnu nahrávání a ráno to jdu zkontrolovat – no, občas to zní, jako by se po nástrojích prošla kočka, to se pak vyhodí a začne se znova. V knihovně mám knížku, kterou jsem graficky upravoval předloni, jmenuje se Sítem slov, napsala ji Lucie Tučková a v té knížce je zatím nejlepší pojednání o Hrabalovi, jaké jsem kdy četl.
Tomáš Císařovský - Šampión. Bohumil Hrabal, ten šampión, jednička, mistr světa české lite­ratury, se mi v paměti zjevuje jako statný kocour na hrázi věčnosti.
Erika Bornová - Jak je stará vaše stará? S panem Hrabalem jsem zažila několik osobních setkání. Chodil k našim na dršťkovou polívku, tu měl moc rád. Pak jsem s ním několikrát seděla po tátových vernisážích. Z těchto setkání mi utkvěla vzpomínka na večer v Bratislavě, kdy u stolu ještě seděl Miloš Macourek a s panem Hrabalem se předháněli ve vyprávění historek. Jak se blížil závěr večera, zpíval pan Hrabal stále častěji píseň Amsterdam Rotterdam a já jako dvacetiletá dívka jsem byla velmi překvapená. O pár měsíců později jsme s ním seděli u Malířů, kde mu do oka padla moje spolužačka, to se mi moc nelíbilo. Na druhou stranu, když jsem se ho zeptala, jak je stará jeho stará, nelíbilo se to zase jemu.
Michael Rittstein - Kočka. Hrabala jsem objevil na střední škole v době, kdy vycházely jeho první knížky. Přečetl jsem je všechny. Je mým nejoblíbenějším českým spisovatelem. Jeho vy­právění mi pomohlo definovat si vlastní malířský program, kterému říkám „lokální historky“. Když si dnes na Hrabala vzpomenu, okamžitě se mi vybaví kočky.
Ze sbírky Maxima Velčovského - Fragment Hrabalova dopisu do Plzně. Od Bohumila Hrabala jsem přečetl většinu jeho knih, zásadně ovlivnil mé vnímání okolního světa. Do jeho postav jsem dosti pronikl a některé z nich se pro mne staly vzorem i v mé touze sbírat zvláštní věci a hromadit je ve velkém množství, často bez důvodu, jenž se ale jednou určitě naplní. Hrabalovo posedávání po hospodách a odposlouchávání příběhů obyčejných lidí, které přetvářel do svých románů, mne inspirovalo do té míry, že jsem v jednu dobu chodil každý den do Čapkova vetešnictví v Dlouhé třídě a tam jsem hodiny trávil přehrabováním veteše, poslouchaje příběhy lidí, kteří stejně jako já hledali něco, ale nevěděli co.
7 Fotogalerie
Marek Gregor
Marek Gregor
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

Před čtvrt stoletím – 3. února 1997 – se na věčnost z okna v pátém patře Nemocnice Na Bulovce vydal spisovatel Bohumil Hrabal. Reflex požádal několik českých umělců, aby vytvořili obrazovou vzpomínku.

Když jsme oslovili české umělce s myšlenkou, zda by se zamysleli a nakreslili či namalovali první, co jim vytane na mysli, vyslovíme-li jméno jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století, přirozeně padaly nejrůznější náměty: Oscarové Ostře sledované vlaky nebo další film Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále, ale také názvy hostinců, které rád se svými přáteli hojně navštěvoval. A kočky, jichž měl kolem sebe doma v Libni i na chatě v Kersku vždy ohromnou tlupu.

Jan Gemrot několik dní maloval dokonalou, do přírody zarůstající olejomalbu, manželé Erika Bornová a Tomáš Císařovský svůj příspěvek, každý po svém, pojali kresebně anekdoticky, ­Michael Rittstein si od oleje odskočil k vodovým barvám a načrtl kočku. Režisérce animovaných filmů ­Michaele Pavlátové kočky posedávají na podložce ne nepodobné křídou vykreslenému skákacímu panáku, který si děti kreslily všude v parku, na chodníku, na ulici…

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Více informací
Začít diskuzi

Doporučujeme

Články z jiných titulů