nahoru

Dědeček nikdy nemluvil o tom, jak strávil noc s rukama v břiše mrtvoly. Vyšla fenomenální Tardiho kniha

Petr Šmeral 29. ledna 2022 • 11:00
Dědeček nikdy nemluvil o tom, jak strávil noc s rukama v břiše mrtvoly. Vyšla fenomenální Tardiho kniha
foto: Archiv nakladatelství Argo

Kdyby nebylo dědečků a babiček, řadu věcí se o minulosti z první ruky nikdy nedozvíme. Ale o některých věcech nemluví ani dědečci. Děda francouzského komiksového kreslíře Jacquese Tardiho si prošel „zákopovou válkou“, jak se říkalo francouzsko-německé frontě, skrz naskrz.

Od babičky se Tardi dozvěděl, že jednou jeho děda nesl svým spolubojovníkům za tmy proviant a dostal se do křížové palby. Vrhl se k zemi, zaryl prsty do bláta a snažil se nevnímat příšerný puch, který zřejmě vydávala nějaká nedaleká mrtvola. Když se rozednilo, zjistil, že byl celou noc natažený na zetlelé mrtvole nepřátelského vojáka a to, co mělo být bláto, byly ve skutečnosti jeho zatuchlé vnitřnosti v rozervaném břiše.

Jsou prostě věci, o kterých se před potomky nemluví.

Ale kreslí.

Jacques Tardi se narodil v roce 1946 a vypracoval se na úspěšného, všestranného kreslíře, zejména komiksů. Psal vlastní příběhy, jako je jeho nejslavnější To byla zákopová válka (česky právě vydalo Argo v překladu Richarda Podaného) z roku 1993, již v sedmdesátých letech minulého století vyprodukoval sérii steampunkových příběhů o hrdince Adéle, která řeší různé záhady v Paříži počátku století, adaptoval i četné romány včetně kontroverzních děl L.-F. Célina, ale i Julese Verna, věnoval se politické satiře…

V roce 2013 byl navržen na nejvyšší státní vyznamenání, ale odmítl je, protože nechtěl být nikomu zavázaný.

Dědo, radši nevyprávěj

Komiks o první světové válce vznikl na základě dědova spíše mlčení než vyprávění. A také z čiré zvědavosti. Tardi určitě nebyl jediný, kdo si pokládal otázku, jak je vůbec možné přežít měsíce v zákopu v ohlušujícím ostřelování, mezi tlejícími mrtvolami a bolestí skučícími raněnými. Jak je vůbec možné usnout byť jen na jedinou noc?

A jak je možné se do této reality probudit?

Tardi v předmluvě dává jasně najevo, že svým komiksovým románem rozhodně nechtěl budit vlastenecké vášně. Litoval Francouzů stejně jako jakýchkoliv jiných vojáků, ale o Francouzích toho věděl nejvíc.

Vylez už z těch zákopů!

Od dětství hltal knihy na toto téma. Romány Remarqua, Barbusseho, Jüngera i Chevalliera. „Vylez už z těch zákopů!“ volali na něj dospělí. Tardi si ale celý život myslí, že jsme v těch zákopech pořád. Že v nich budeme vězet, dokud bude myslitelný jakýkoliv válečný konflikt.

Je jasné, že jde o dílo protiválečné. Jenže proti komu je vlastně namířené? Válka je pojem abstraktní. Jistě, proti vojenským generálům, pro které lidské životy  často neznamenaly nic. (V jedné epizodě líčí, že velitelé nařídili ostřelovat děly vlastní pozice, do nichž se stáhli vojáci, kteří neměli povolen ústup.) Kreslíř však připomíná, že na počátku se na válku těšila většina tehdejší občanské společnosti. Byli rozhněvaní na Němce a těšili se, jak je roznesou na kopytech. Válka je totiž stav mysli a je v každém z nás.

Žádný Švejk, mlýnek na maso

Je to čtení smutné, až krušné. Na obsah vás ostatně dobře připraví ilustrace na vnitřní titulní straně zobrazující hlavu vojáka s ustřeleným obličejem.

Tardi představuje jednotlivé hrdiny svého příběhu jménem a líčí jejich osud, obyčejně končící v krvi pod ostnatými dráty. Jak prohnané, že známe jejich jména a často i minulost. Hrdinové jdou doslova na porážku. Někteří raději spáchají sebevraždu, jiní se dobrovolně zmrzačí. Chvílemi si vzpomeneme na Švejka, ale toto je přece jen něco jiného. Tady jsme v mlýnku na lidské maso a na nějaké rozpravy není čas, a hlavně energie.

Jiného vojáka zastřelil vojenský tribunál za neuposlechnutí rozkazu. Byl z Korsiky a neuměl francouzsky, ale kdo se má ve válce zdržovat detaily? Rozkaz zněl jasně.

Nejvýmluvnější obrázek najdete vzadu v galerii. Visí tam voják na ostnatém drátu, z břicha mu lezou střeva a krev pod ním se rozlévá do tvaru Francie.

Tardi moc nevyužívá efektů západního komiksu. Jeho panely jsou vcelku statické, poměrně velké a jsou zaplaveny detaily. Neuvidíte tu na rozdíl od hrdinských příběhů pro děti jediný odhodlaný obličej. Jen vykulené, vystresované „vojáky“, kteří byli ještě nedávno obyčejnými občany a zatím pořád nechápou, jak se ocitli v tomto předpeklí.

Máloco vám první světovou zpřítomní tolik jako tato kniha. Teď jen aby ji nezakázali za to, že obsahuje násilí a hrubou mluvu.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.