nahoru

Hammondkář: Nositel ceny Grammy Ondřej Pivec zakončí 25. ročník festivalu Struny podzimu

Veronika Bednářová 29. listopadu 2021 • 11:20
Ondřej Pivec
Ondřej Pivec
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Ondřej Pivec (37), jeden z nejlepších světových hammondkářů, tedy hráčů na elektrické varhany, strávil jedenáct let v USA a kvůli covidu teď má domovy dva: v New Yorku i v Praze. Momentálně se pracovně pohybuje po Evropě, na rok 2022 má naplánovanou koncertní šňůru po celém světě. V mezičase se jediným komorním koncertem 3. prosince v Obecním domě vrací tam, kde se v roce 2013 seznámil s americkým jazzmanem, zpěvákem, skladatelem, hercem a básníkem Gregorym Porterem: na festival Struny podzimu.

Jste unavený z New Yorku?

Trochu mi chybí takový, jaký byl. Rychle se mění: hodně umělců, kteří mu dodávali šmak a šmrnc, teď odjíždí, stěhují se do míst, kde se žije jednodušeji. ­Evropané se stěhují zpátky do ­Evropy, třeba jeden můj kamarád, vynikající basista z Itálie, se musel vrátit kvůli svému zdravotnímu stavu. Letos jsem byl v USA sedm měsíců, od března do září, bylo to super, podařilo se mi tam obnovit práci i kontakty, ale New York je prostě jiný. Začal se dramaticky měnit už před pandemií, covid ho transformoval úplně.

Jste na rozcestí?

Jsem, ale nijak se tím nestresuju. Myslím, že to dopadne tak, že budu navždy spojený s oběma místy. Moc se tím nezabývám, protože od ledna bychom měli být, snad, na velkém turné, které je se dvěma měsíčními pauzami naplánováno na celý příští rok. To znamená neustále na cestě: Evropa, Severní a Jižní Amerika, Asie… Do Asie se těším obzvlášť, tak snad to vyjde. Je to jiný způsob života, ale člověk se naučí vyžít s méně věcmi v kufru, nástroj si půjčíte.

Vadí vám hrát pokaždé na jiné hammondky?

Nejdřív mě to trochu štvalo, ale zvykl jsem si. Je to, jako bych byl profesionální řidič a měl každý den jiné auto. Někdy vám dají lepší pracovní nástroj, někdy horší. Umím si představit, že kdybych hrál na saxofon nebo violu, byl bych na svém nástroji závislý, ale u ham­mondů to nejde, je složité je přepravovat letadlem. Mám nicméně po světě své oblíbence: v Bruselu jsou úplně skvělé hammondky, v Moskvě vím, že budou vždycky tytéž – vozí mi je jeden tamní týpek, co mu chybějí čtyři zuby, takovej bigbíťák, má je podepsaný snad všemi lidmi, co mu na ně hráli. V Obecňáku budou hammondky, které mám moc rád, od české firmy, která má dvoje – já mám radši ty ošklivější.

Už několik let jste stálým členem kapely Gregoryho Portera, zahrál jste si i na jeho desce Take Me to the Alley, která získala Cenu Grammy. Jak moc jste na světovou premiéru komorní sestavy v Obecním domě zkoušeli?

My moc nezkoušíme. Naštěstí se známe dlouho a dobře, už jsme kamarádi, vídáme se i mimo práci, píšeme si. Jen když jsme hráli poprvé po lockdownu ve Francii, v Nice, měli jsme delší zvukovku, abychom si to zopákli. A to byla neskutečná radost, že se zase vidíme! Že hrajeme na větším pódiu před hodně lidmi! To bylo nádherný. Gregory vydal před dvěma týdny nové album, dvouapůlhodinové dvoucédéčko Still Rising, od ledna pak začínáme to turné.

Co je nejtěžší na hraní v kapele Gregoryho Portera, muže se záhadnou čepicí?

Našel jsem si tam takovou zvláštní polohu: polovinu času o mně nevíte, ale kdybyste mě z mixu vyndali, pocítíte to. A když pak chci občas třeba zazlobit, musím to udělat pořádně. Je to pozice, kterou mám rád, a chvilku mi trvalo, než jsem ji našel: jsem taková šedá eminence, která se nezdá. To bylo důležité si uvědomit: umět sloužit celku. Aby to bylo celé lepší proto, co tam člověk dělá, ale zároveň v celku nezapadnout.

V kapele Gregoryho Portera hrajete pět let. Máte i jiné plány?

Na jaře by mělo vyjít první album nové české kapely Greatest Hits 4000, kterou jsem dal dohromady během covidu.

Název zní pankáčsky.

Punkový to úplně není, ale je to nářez. Nová skupina lidí, baskytarista Honza Jakubec, bicí Filip Ernst, mladík, kterého jsem našel vlastně náhodou přes ­Instagram a jenž hrál tak dobře, že jsem neodolal a musel mu zavolat, na druhé klávesy hraje Honza Steinsdörfer, mimo jiné ze skupiny Chinaski. Měli jsme se loni v prosinci objevit v premiéře na jazzovém festivalu, ale nakonec jsme koncert natočili pro ČT ve studiu. Dvě písničky zůstaly na YouTube.

Jaký byl důvod vzniku téhle nové kapely: covid, nebo vaše vnitřní potřeba?

Kombinace obojího. Cítil jsem, že bych u nás rád reflektoval věci, které jsem hudebně zažil v Americe, ale měl jsem pořád strašně práce: turné s Vojtou Dykem, práce s Monkey Business, Vladimír Mišík, album Zdeňka Merty k jeho sedmdesátinám, věci s českým swingovým zpěvákem Honzou Smigmatorem… Právě vyšlo album rappera Oriona nazvané ­Teritorium III, na kterém jsem se podílel, je rozdělaná deska s americkou zpěvačkou Kennedy, s níž máme kapelu Kennedy Administration, chystáme cédéčko, hotových je na něj sedm písní. Takže práce hodně, tady i tam.

Veronika Bednářová



Zastavte drahotu s PREMIUM+


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.