Historik každodennosti Philippe Ariès (1914–1984) v objemné monografii Dějiny smrti mává rubášem v ústrety všem snílkům, znalcům a vyznavačům smrti, kterou se sytí jejich duch – jistě, cizí smrt bývá senzace, ale vlastní nuda. Jedno z nejvýznačnějších děl moderní francouzské historiografie vychází péčí nakladatelství Argo v překladu Danuše Návrátilové po dvaceti letech znovu, v době, kdy o hodnotě lidského života a významu jeho ztráty přemýšlíme dennodenně.
Zajisté se najde vždy dost lidí, kteří žijí zhůvěřile a bezohledně k okolí, a o to více se zajímají, co bude po smrti s jejich tělesnou schránou. Antický mudřec Epikúros k věcem smrti a života pravil: „Smrt se nás netýká.“ Tedy život patří živým, zato smrt jako bezživotí přísluší mezi úvahy nesmyslné. Jako by honosné pohřby a náhrobky příslušely k životům bezvýznamných lidí… Životy se poměřují dle skutků, zatímco v smrti není rozdílu.
Zahrady mrtvých
Arièsovo pojednání, k němuž studoval prameny a sbíral podklady po dlouhé dvě dekády, zahrnuje vývoj pohřební kultury a zvyklostí za uplynulé dva tisíce roků v euroamerickém areálu, a ještě s výhradami pro anglosaskou a francouzskou kulturní oblast. Jde spíše o kulturněhistorickou studii pohřebních zvyklostí než o etnologický přehled. V lidových zvycích obecně jsou smrt, mrtvý člověk a pohřebiště spjaty s bázní a strachem, jenž je namístě – už pro úctu k předešlému životu. Pozoruhodné jsou popisy vztahů mezi církevními stavbami a hřbitovy, kde již od raného středověku nastupuje pojetí „zahrady mrtvých“ jako svébytného veřejného prostoru, mnohdy sloužícího ke kázáním, veřejným shromážděním, obchodování a bydlení. Stírala se tím hranice mezi živými a mrtvými, kdy patos místa dodával na vážnosti hřbitovnímu dění. Jistě v tom bylo i hledisko praktické: hřbitov byl jednoznačně místem veřejným, kde si těžko mohl kdo klást nároky na úkor ostatním.
Pohřebním vtipem se skrblí
Kdy se hřbitov stal místem klidu? Zřejmě až s rozrůstáním obcí a společenským rozmachem, kdy jeho přidružené funkce, jako třeba místo shromažďování živých, převzaly jiné prostory – rynky a návsi, tržiště, hospody a společenské stavby. Ač se to může zdát černohumorné, snad krom porodů se na hřbitově dálo úplně všechno.
Na své si kromě zájemců o otázky života po životě, očistce a posledního soudu přijdou i vyznavači hřbitovního humoru a nekrofilních feérií; ač Philippe Ariès pohřebním vtipem skrblí, tu a tam i ve vážnosti funerální něco probleskne. Výhodou je pak rozsáhlý rejstřík protagonistů jak živých, tak již mrtvých, skýtající čtenářské obci jistotu neoblomné smrtelnosti. Dějiny smrti lze tímto doporučit nejen pro tuto pohnutou dobu, ale i pro jinou, teprve nadcházející, ku plavbě k zamženým obzorům zásvětním.
