Před závorku chci vytknout, že jsem nikdy nebyl komunista, ani jsem je nikdy nevolil, ani nikdo z naší široké moravské rodiny s nimi nesympatizuje a nebyl jejich členem. Nicméně jako právníka mne již několik let vrtá hlavou jedna systémová věc, o které se žel většinou nediskutuje věcně, ale spíše pod tlakem emocí. In medias res: Jde o platnost a účinnost lustračního zákona.
Návrat do roku 1991?
Připomeňme mladším čtenářům: tento právní předpis byl přijatý již v roce 1991! Tedy před skoro třiceti lety. Pravda, Jarda Jágr tehdy již hrál hokej, ale byl zde jiný stát.
V té době měl své opodstatnění a logiku. Český (resp. tehdejší československý) stát se chtěl bránit, aby ve vrcholnějších funkcích ve veřejném sektoru nepůsobily staré „komunistické“ struktury. V roce 1991 bych pro něj ruku také zvedl, nic na tom nemění, že jsem v té době byl v prvním ročníku na gymnáziu, ale politicky mi to již myslelo.
Avšak již vážněji, píše se přece rok 2020 a třicetiletý distanc pro „staré struktury“, které jsou nyní již stejně dávno v důchodě či si užívají pohody posmrtného života, mi přijde jako hloupý a zbytečný.
Možná nevíte, že lustrační zákon měl být prapůvodně účinný jen „na pětiletku“, tedy do roku 1996! Nicméně jeho účinnost byla opakovaně prodlužována (právníci by řekli prolongována), až ve finále naše hlavy zákonodárné, pomazané došly k závěru, že bude platný až do konce světa.
A proto je tedy tento plošný (a dle některých diskriminační) předpis účinný i v čase, kdy čtete tento můj komentář. Což nutno pokládat za hodně podivné.
Přijde vám třicetiletá účinnost „lustráku“ v pořádku? Mě tedy určitě nikoliv. Vždyť i za vraždu dostanete „pouze“ deset až osmnáct let. (A někdy, pokud má soudce a státní zástupce dobrou náladu, ani tolik ne.)
Z dnešního pohledu je sporná i legislativní kvalita lustračního zákona.
Jak již před několika lety trefně připodotknul renomovaný historik Petr Blažek (Ústav pro studium totalitních režimů) – „Tzv. velký lustrační zákon se zdaleka neomezuje na někdejší spolupracovníky Státní bezpečnosti. Navíc vzhledem k masivním skartacím archivní dokumentace StB (a to nejen v roce 1989, ale i v předchozích desetiletích) se nakonec na počátku devadesátých let zákonodárci rozhodli, že zásadní bude nikoliv skutečnost, zda dotyčný skutečně aktivně s komunistickou tajnou službou spolupracoval či nikoliv, nýbrž to, zda byl k dotyčnému evidován svazek ve vybraných kategoriích spolupracovníků StB."
Mnozí právní historikové proto dlouhodobě a odborně správně poukazují na (částečně) plošně diskriminační charakter této normy. To, co bylo akceptovatelné v revolučních devadesátých letech, je v roce „dvacet dvacet“ prostě neakceptovatelné, přátelé. Tedy pokud žijeme v právním státě (Rule of Law, Rechtsstaat).
Závěr
Myslím, že pobýt třicet let na trestné lavici je opravdu pro ochranu demokracie dostatečné.
Ostatně ani na Slovensku lustrační zákon již dávno neplatí, a tedy se již pěkných pár let neuplatňuje.
Časově neohraničené trestání je v právním státě naprosto cizorodé a měli bychom zahájit věcnou a intenzivní diskuzi o zrušení zmíněného přežitého lustračního zákona.
Co vy na to? Anebo náš lustrační zákon přežije i konec světa předpovězeny Gretou T.?
