Nehoda s Pekelným jádrem v Los Alamos. Neopatrný vědec se lékařům rozpadl pod rukama
V jaderné laboratoři v Los Alamos došlo před 80 lety k nehodě, která mohla způsobit smrt všech přítomných vědců. Při neopatrné manipulaci s plutoniovým jádrem byla nedopatřením spuštěna štěpná reakce a velkému neštěstí zabránil jen duchapřítomný zásah laboranta Louise Slotina. Obětavý Slotin nebyl v incidentu bez viny. Spuštění štěpné reakce v takzvaném Pekelném jádru sám zavinil a za svou neopatrnost zaplatil děsivou cenu.
V Los Alamos by bylo po válce těžké hledat zkušenějšího laboranta, než byl Louis Slotin. K projektu Manhattan se připojil už na jeho samém počátku v roce 1942 v Chicagu. O dva roky později se přesunul na tajnou základnu v Novém Mexiku, kde tým vedený Robertem Oppenheimerem vyvíjel první jadernou bombu. Slotin se na jejím sestrojení podílel a na odtajněných fotografiích z testu Trinity je zachycen, jak do bomby vkládá plutoniovou roznětku. Mezi kolegy byl proslulý zručností, s jakou obsluhoval vysoce nebezpečná zařízení, a odvahou, často bohužel hraničící s bezstarostnou nonšalantností. Mnoho kolegů mu jeho laxní přístup vyčítalo. Velikán jaderné fyziky Enrico Fermi ho při jedné příležitosti varoval, že jestli bude nadále zanedbávat bezpečnostní protokoly, „bude do roka mrtvý“.
Fermi své varování vyslovil v okamžiku, kdy byl svědkem Slotinova přístupu k jednomu z nejnebezpečnějších objektů vytvořených lidskýma rukama. Tvořila ho šestikilová koule z čistého plutonia, uzavřená mezi dvěma rozevíratelnými polokoulemi z beryllia. Když byl beryliový obal otevřený, neutrony mohly z plutoniového jádra volně unikat. Při postupném uzavírání štěrbiny mezi polokoulemi bylo čím dál tím více neutronů odráženo zpět do jádra a tím se zvyšovala pravděpodobnost spuštění štěpné reakce. Při úplném uzavření se ze zařízení stal aktivní jaderný reaktor. Záření, které vydával, bylo tak nebezpečné, že zařízení bylo v Los Alamos známé jako Demon Core – Pekelné jádro. Louis Slotin ho s oblibou ovládal pomocí plochého šroubováku.
Ručně skládané reaktory
Slotinova lehkovážnost musí dnešním laborantům nahánět husí kůži. V jeho době ale nebyla nijak zvlášť výjimečná. Na počátku experimentů se štěpnými reakcemi byly jaderné reaktory v podstatě velmi jednoduché. První funkční reaktor Pile1 sestavili vědci na raketbalovém kurtu z grafitových cihel se zapuštěnými kapslemi obohaceného uranu a úroveň reakce počítali podle klikání Geigerova detektoru na logaritmických pravítkách.
Podobné pokusy probíhaly i v Los Alamos. Fyzik Robert R. Wilson ve svých pamětech popisuje experiment, kdy s kolegy na dřevěném stole skládal kostky z obohaceného uranu, aby zjistil, kolik je jich potřeba k vytvoření kritické hmotnosti a spuštění řetězové reakce. Jediné bezpečnostní opatření představoval Geigerův detektor, který je měl klikáním upozornit na uvolňovanou radiaci. Uprostřed práce si Wilson náhodou všiml, že detektor má poškozené napájení a nefunguje. Když přístroj rychle zapojil do jiného zdroje, ozval se z něj rychlý rachot. Vědci nevědomky vyskládali na stůl tolik uranu, že ke spuštění štěpné reakce stačila jedna či dvě další kostky. Vyděšený Wilson si na nehodu stěžoval přímo u Roberta Oppenheimera a hodlal na něm vyžádat zavedení přísných bezpečnostních protokolů. Hned druhý den ráno ale z Los Alamos odjel na testovací střelnici Trinity a záležitost pustil z hlavy. Dlouho poté ho opomenutí budilo ze snů. Kdyby na zvýšení bezpečnosti býval trval, zachránil by životy dvou kolegů.
Osudná kostka
První obětí byl arménsko-americký fyzik Harry K. Daghlian. Při jednom pokusu v srpnu 1945 skládal kolem plutoninové koule radiační štít z keramických bloků. Wolfram obsažený v jeho dílech působil jako reflektor odrážející unikající neutrony zpět do plutonia a s narůstající vrstvou se postupně zvyšovala i radiace v jádře. Když ke spuštění řetězové reakce zbýval jen jediný kousek skládačky, vyklouzl Daghlianovi z rukou a nešťastnou náhodou zapadl přímo k plutoniové kouli. Fyzik vyskládaný štít okamžitě rozbořil a nastartovanou reakci tím zastavil. Po několika minutách mu však začala silně otékat ruka a bylo jasné, že jeho organismus absorboval obrovské množství záření. Daghlian svolil k tomu, aby na jeho těle lékaři sledovali průběh radiační nemoci. Ta se zanedlouho projevila silným zvracením, dávením a průjmem. Nejhůře zasažená ruka zmodrala a začala z ní odpadávat kůže. Rozpad tkání se rychle rozšířil na celé tělo a po několika dnech krutých bolestí Harry Daghlian zemřel.
Jedním ze svědků Daghlianova utrpení byl i Louis Slotin. Hrozivá smrt kolegy na něj nijak zvlášť nezapůsobila. Rodák z kanadského Winnipegu byl mezi kolegy proslulý jako sebevědomý kovboj. Jako mladý student aktivně boxoval, jezdil na koni, během výletu do Španělska se přidal ke kulometnému družstvu bojujícímu za Občanské války proti Frankově fašistům. V Los Alamos působil v laboratoři pracující s plutoniovou koulí, která po Daghlianově smrti získala přezdívku Pekelné jádro.
Pekelné jádro a lechtání dračího ocasu
Aby bylo zamezeno dalším nehodám, nebyla již plutoniová koule obklopena ručně skládanými wolframovými kostičkami, ale rozevíratelným beryliovým štítem. Jeho instalace experimenty s Pekelným jádrem usnadnila. Procedura ale byla stále velmi nebezpečná a uzavírání odrazných beryliových polokoulí směli provádět jen nejzkušenější technici. Pro ovládání jejich polohy byla na zařízení nainstalovaná šroubovací vymezovací podložka. Lehkovážný Slotin ji ale při experimentech odstraňoval a pro uzavírání a rozevírání štítu používal jednoduchý plochý šroubovák zasunutý do štěrbiny mezi polokoulemi. Zvedání a spouštění rukojeti opravdu umožňovalo jemnou a rychlou manipulaci. Nevýhodou bylo, že šroubovák mohl při chvilkové nepozornosti vyklouznout. Nebezpečí ale bylo pro Slotina kořením práce a metodu si oblíbil natolik, že jí dal láskyplnou přezdívku „lechtání dračího ocasu“. Při jednom pokusu se drak rozzlobil.
Neštěstí Slotina postihlo paradoxně ve chvíli, kdy se jeho působení v Los Alamos chýlilo ke konci. Doba vzrušujících závodů o sestrojení jaderné bomby byla u konce a z tajné laboratoře se stávalo běžné výzkumné centrum. Slotinově dobrodružné povaze to nevyhovovalo a protestoval také proti dalšímu vojenskému využití jaderné energie. Z Nového Mexika se hodlal vrátit na svou alma mater do Chicaga k výzkumu radiobiologie. V laboratoři 21. května 1946 seznamoval šestičlenný tým svých nástupců se způsobem manipulace s jádrem a nemohl si pochopitelně odpustit předvést jim i „lechtání dračího ocasu“. Tentokrát ale vložený šroubovák vyklouzl. Laboratoř ozářil modrý záblesk a v ústech všech přítomných se rozlila kovová pachuť. Zděšený Slotin duchapřítomně zalehl zářící kouli vlastním tělem a rukama roztrhl beryliový štít. Za několik okamžiků začal zvracet a v mrákotách byl převezen do nemocnice.
Bezmocní lékaři a konec divokých dnů
Průběh radiační nemoci byl kvůli vysoké dávce záření ještě drastičtější než u Daghliana. K zvracení se přidal silný průjem. Na Slotinově těle vyskákaly rozsáhlé boláky a začala se mu rychle rozpadat pokožka. Během dalších tří dnů nastala v celém těle gangréna a pacient se bezmocným lékařům doslova rozpadal pod rukama. Po devíti dnech mučivých bolestí zemřel. Posmrtná pitva odhalila, že se záblesk radiace propálil skrz všechny vnitřní orgány.
Smrt Louise Slotina byla poslední tragickou tečkou za divokými dny v Los Alamos.
Ruční manipulace s radiačními zařízeními byla zakázána a laboranti je začali ovládat dálkově mechanickými stroji. Nešťastné Pekelné jádro bylo pouhých pět týdnů po Slotinově smrti vsazeno do nitra bomby směřující na atol Bikini. Byla použita během jednoho z prvních poválečných testů jaderných zbraní. Experimentální exploze proběhla úspěšně.
