Filip Horáček: Četl jsem Reflex a styděl jsem se
Aby nedošlo k omylu, jsem editor, a tak vše na dalších stránkách přečtu ještě před vámi. Četba Reflexu je moje práce. A jistě, je to i zábava. Většinou. Tentokrát jsem se styděl. Ale nemohl za to Reflex.
Hodnota roční pomoci neziskového sektoru dosahuje podle Českého statistického úřadu přibližně 100 miliard korun. Podle údajů z roku 2024 Člověk v tísni, jedna z největších humanitárních organizací nejen u nás, ale minimálně v rámci střední Evropy, podpořil celkem 3,5 miliónu lidí po celém světě.
Na jeho činnosti se veřejné a evropské peníze podílejí osmi až devíti procenty, vše ostatní tahle organizace vrací lidem u nás i ve světě prostřednictvím dobrovolnické práce a darů od soukromých a firemních dárců.
Tohle všechno jsem se dočetl v rozhovoru se Šimonem Pánkem, spoluzakladatelem a dlouholetým ředitelem Člověka v tísni, který najdete v novém vydání. A styděl jsem se. Styděl jsem se za to, že se na těch stránkách musí v podstatě omlouvat a vysvětlovat věci nad slunce jasné. Vyvracet pomluvy a zdůvodňovat nutnost a potřebu pomáhat ostatním. Proč pomáhají, jak pomáhají, jak transparentně vykazují svoje hospodaření, proč nikomu nic nevnucují. Ptal jsem se sám sebe, jak jsme se dostali tak daleko, že cítí potřebu tohle dělat.
Jsou lidé, kteří pomáhají, a pak takoví, kteří tohle nutkání nemají. Já je nesoudím. Ať každý dělá, co chce a může. Ale má to svoje „pokud“. Tady je. Pokud se nebavíme o lidech, kteří nejsou schopni se sami srovnat s faktem, že významně vyšší váhu než pomoc komukoliv má u nich potřeba přidat do garáže dalšího jaguara, do knihovny další spisek Václava Klause nebo provozovat cestovku pro plyšáky. A proto se rozhodnou špinit ty, kteří pomáhají. Aby sami tak špinaví nevypadali: „Dívejte, to dobro, co vidíte, zas tak dobré není.“ A ne, nemusí mi posílat doklady o tom, že oni zas přispěli třeba na povodně nebo zvířecí útulky. Jsou to váhy o dvou ramenech. I kdyby na té misce „dal“ něco bylo, ta s nápisem „škodil“ je vždycky těžší. U těch, co tak činí, i u těch, co tomu tleskají.
Ta špína ale nebude fungovat. Krátkodobě možná. Ale nejpozději ve chvíli, kdy lidem z neziskového sektoru naházejí pod nohy dostatečné množství klacků a otráví je natolik, že se na to vykašlou, kdo pak bude pomáhat nejzranitelnějším? Stát? Ten slabý stát, který chtějí vybudovat a který nám má co nejméně zasahovat do života? Ten stát, jenž nezvládne ani propojit zdravotní databáze a včas platit, co má? Opravdu?
Až dojde na nejzranitelnější a některým z nich zase dojde, že mezi nejzranitelnější třeba patří, bude někdo na cílové rovince tleskat jaguarům? Pochybuju. A že ti rádi porážejí slabší, je už známo.
Zkuste si přečíst ten rozhovor, a když se náhodou jako já budete stydět za ty, kteří házejí klacky pod nohy dobrovolníkům, humanitárním pracovníkům a vůbec těm, již pomáhají, pořád ještě můžete přispět na konta Člověka v tísni a dalších. Zatím.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu
