Desátá léta 21. století jsou pryč. Začala ekonomickou krizí a končí ve všeobecných rozpacích, že by mohlo být lépe, kdyby… a to si doplňte sami. Atmosféra dneška příliš připomíná výrok jedné postavy z hry Neapolská choroba: „Pořád jsme věřili, že jednou bude líp, ale nevěděli jsme, že líp už bylo, když jsme na toto zlepšení čekali.“
Názorový mainstream v médiích a na sociálních sítích donekonečna obměňuje myšlenku, že za všechno mohou pravicoví populisté. Ve skutečnosti hlavním trendem, který všude v Evropě i jinde zažíváme už deset let, je naprostá ztráta smyslu pro politickou rovnováhu.
Tři proudy
Politicky toto desetiletí nejvíc ovlivnily dvě události. Ekonomická recese z let 2008–2112, která v řadě zemí jihu Evropy ještě neskončila. Druhým milníkem byla nekontrolovatelná migrace z muslimského světa a Afriky, která vyvřela v létě 2015 a odhalila, co si někteří mysleli už dlouho. Tedy, že benevolencí k porušování migračních zákonů nejde v prvé řadě o pomoc uprchlíkům, ale kulturní projekt evropských progresivistů, jak zvýšit „kulturní diverzitu“.
Ruku v ruce s tím šla tendence EU na „stále těsnější Unii“, která se musí sjednocovat, protože, jak tvrdí bruselské elity, když někdo jede na kole a přestane šlapat, z toho kola spadne. Představa, že kolo má i řídítka, díky nimž se můžeme vrátit do původních pozic a leccos přeštelovat, je mimo uvažování integračních elit.
Souběh těchto tří proudů (ekonomická krize, migrace, unifikační tendence) vyvolal obrovské odstředivé tendence, na jejichž konci byl například brexit. Kdyby špičkoví politici EU vyšli vstříc expremiéru Cameronovi, který v předvečer britského referenda žádal o výjimku pro svou zemi v otázce migrace, mohla dnes Británie být členem EU. Takto se bude profilovat jako alternativa k integračnímu procesu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
