Podle nejnovějšího hodnocení Světové banky (Doing business, 2019) je Česká republika v oblasti příznivých podmínek k podnikání 35. zemí na světě. To není špatné. Ovšem naprostou tragédií, bohužel již tradičně, je výsledek v kategorii analyzující dobu ke získání stavebního povolení. Tam je naše země až na skandálním 156. místě ze 190 hodnocených států. Ostuda, ostuda, ostuda… Která se ale zřejmě nezmění. Proč?
Nelichotivým umístěním, v němž jsme si opět pohoršili, se držíme mezi spolkem nejhorších států, pro které je charakteristické kafkovské topení sebe sama v byrokratickém pekle. Řada zemí, které na tom byly hůře než my, se poměrně rychlými skoky dokázala posunout o desítky pozic dopředu. To mělo pozitivní dopady na ekonomický růst i na blahobyt obyvatel. Bez přehánění se totiž dá říci: „Ukaž mi, jak rychle můžeš získat povolení stavět za své vydělané a zdaněné peníze nemovitost, a já ti řeknu, co jsi zač.“
Je to triviální: Jen málokterá regulace má totiž tak jasný vztah k ceně a dostupnosti statku jako ta, která blokuje jeho výrobu (rozuměj výstavbu). V České republice, snad jako dědictví komunismu, jsme zvyklí čekat. A v oblasti záměru stavět a kopnutí do země jsme opravdu rekordmani. A nejsou to jen developerské projekty, o kterých se v souvislosti s čím dál méně dostupným bydlením mluví. Ať chcete postavit cokoliv, obrňte se trpělivostí. Dálnice a silnice, letiště, nádraží, koncertní síť, stožár pro vedení elektřiny, vysílač pro šíření mobilního signálu… Škoda mluvit.
Ještě hůře se mi však píše o tom, že se v České republice hned tak nic nezmění. Je to totiž rys populistických vlád, jejichž nástupu jsme v posledních letech svědky po celé Evropě, Česko nevyjímaje. Populistická vláda si totiž vystačí se dvěma základními mody operandi: získávej rychlé body (1) a slibuj (2).
Typickým příkladem první skupiny opatření jsou úplatky z eráru pro voliče mediána: Přidat důchod, zavést slevu na jízdném, zrušit poplatek u lékaře, zvýšit plat ve státním sektoru... Jsou to jednoduché, snadno pochopitelné a snadno zapamatovatelné věci, s nimiž se voliči dostávají do styku s vysokou četností: Denně, týdně, měsíčně. Politici jsou si vědomi nejen toho, že za ně budou inkasovat body, ale také toho, že s nimi v předvolební kampani přebijí leccos negativního.
Typickým příkladem z druhé skupiny je právě masivní změna legislativy, která by sérií rušení právních předpisů, změn právních předpisů a přijetí nových právních předpisů dramaticky zjednodušila nadměrnou byrokracii spojenou s předáváním informací státu o záměru stavět a zisk samotného povolení k výstavbě. Jak vysvětlit voliči-mediánovi, že právníci státu budou teď roky připravovat něco, co se pak nějak podaří prosadit a výsledkem toho bude, že se zjednoduší proces, s nímž volič-medián přijde do styku maximálně jednou za život, jestli vůbec? Jak mu vysvětlit, že to je důležité, protože se pak zřejmě zvýší nabídka a dostupnost služeb spojených se vznikem nových nemovitostí a infrastrukturních staveb? Těžko. Z pohledu politika je to příliš složité. Moc slov, moc času, moc práce, malý užitek. Stačí jen občas slíbit, že to brzy bude vyřešené.
Výsledky náročných reforem legislativy totiž na rozdíl od jednoduchých populistických transferů nejsou vidět hned. Ale přesahují jeden čtyřletý politický cyklus. A často je docení jen ti, kterých se zrovna v tu dobu týkají – tedy zlomek voličského kmene. Proto průměrný politik za rok řekne termín „zlevníme mobilní internet“ zhruba desetkrát častěji než „změním legislativu týkající se zdlouhavého povolování staveb“. A tak to zůstane.
Autor je advokát a univerzitní pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
